RECENZE: Dcera národa – nebo dcera kýče?

Je to už paradoxní osud významných kritických duchů a celoživotních bojovníků proti kýči, že si na ně kýč počíhá a lapí je jako vzácnou kořist. Někdy ještě na sklonku života, jindy, a to téměř vždy, posmrtně. Postihlo to i profesora Tomáše G. Masaryka, jednoho z největších a nejnenáviděnějších kritických duchů před první světovou válkou, který – snad i z pragmatických důvodů – po válce navenek změnil image na „tatíčka“ (byť uvnitř zůstal kritickým duchem). A mnozí z těch, kdo mu ještě před nějakými deseti patnácti lety vyhrožovali lynčem, mu náhle celebrovali. Mohl bych jmenovat analogicky i kritického intelektuála dlouhá léta v nemilosti, pak zase dočasně kultovně vzývaného Václava Havla (ani v jednom, ani ve druhém případě se celebranti i nenávistníci neseznámili se základními myšlenkovými díly obou duchů).

Hlas volajícího na poušti

Mám teď ovšem na mysli jiný, drastičtější příklad osudu kritického ducha v Čechách, Karla Havlíčka Borovského. Zprvu byl v české obrozenecké společnosti hlasem volajícího na poušti (a vlastně dodnes ve vztahu k Rusku, ke kritickému myšlení i k národnímu kýči převážně je). Agresivita národního kýče, která si bezostyšně uzurpovala Havlíčkův odkaz, ač se v praktické politice chovala a dodnes chová přesně opačně, byla živena pěstováním plačtivého kultu „brixenského mučedníka“. A po jeho smrti, v době, kdy český národ, v prudkém kontrastu třeba k Polsku, konal trapné servilní poutě k carovi na svatou Rus (potomci této proruské agresivity národního kýče drze ožili zejména po největší vojenské agresi po druhé světové v Evropě, Ruska proti Ukrajině).

Agresivita havlíčkovského kýče vstala znovu z hrobu v nedávno skončené minisérii České televize Dcera národa (na stejné téma natočil mimochodem krátce po listopadu daleko vydařenější opus – sice konvenční, leč historicky aspoň věrný a rozhodně ne kýčovitý – dnes polozapomenutý Jindřich Feireizl). Z mnoha důvodů jsem se na tu sérii těšil – a o to větší bylo mé rozčarování. Hloupost a nemohoucnost scénáře i dialogů, ochotnické vedení herců – s výjimkou netuctové Antonie Formanové jako titulní představitelky Zdeňky Havlíčkové –, to všechno ještě nebylo to nejhorší. Stejně jako samoúčelné křečovité schválnosti typu moderních diskotékových tanců na obrozeneckých bálech, slangový jazyk hlavní hrdinky nebo celé to trapné panoptikum českých obrozenců jako bandy pokleslých kašparů (postavy Palackého, Riegera, Trojana a dalších se opravdu pohybovaly na hranici demence). Snad ještě podbízivější byly nesmyslné anglické písně vsazené do tematického rámce obrození.

FOTO Kinobox

Lepkavá podbízivost

Ze všeho nejhorší bylo ovšem stále silnější a vlezlejší uvíznutí v nezničitelném národním kýči, který jako by se z nebožtíka Havlíčka tupou setrvačností přenesl na jeho dceru. Z mentálně ještě nedospělé Zdeňky, kterou si národovci surově přivlastnili, tedy z dívky, jež hrála se svými nápadníky, jak nedávno trefně vyjádřila česká historička, neustálou simultánní erotickou partii, tvůrci udělali zprvu emancipovanou rebelku (ačkoli se historicky ona sama, když přijala vnucenou obrozeneckou roli, běžně sama podepisovala jako Dcera národa) a poté bolestnou trpitelku jediné osudové lásky jako z červené knihovny. Ačkoli vztah k polskému důstojníku Batagliovi byl ve skutečnosti sice prudkou, vášnivou, ale rozhodně nikoli ojedinělou epizodou. Téměř vůbec se tu ovšem nezdůraznilo, že Bataglia byl jako polský vlastenec nepřítel imperiálního Ruska, což se s pověstí české vlastenky neslučovalo. A nakonec z ní udělali v posledních nesnesitelně lepkavých dílech ostentativně polopatisticky chrchlající souchotinářku. Tou nemocí již trpěly i jiné slavné hrdinky typu Dámy s kaméliemi (oko spolehlivě nikdy nezůstalo suché). Jenže ji lze vyjádřit různě, náznakově, zkratkou, metaforicky, ale tu nejtrapnější variantu jsme viděli právě v této v sérii: polopatismus, tím nejpodbízivějším způsobem doslova ždímající emoce z diváků (naštěstí diváci ČT prokázali mnohem větší soudnost a vkus než mnozí novináři, píáristé a dramaturgové a právem jich valem ubývalo). Ta lepkavost milostného a souchotinářského kýče mi tím chrchláním připomínala očividně nejpodbízivější kusy ze starší historie českého divadla, z nichž měli náramnou legraci už Neruda, Šalda nebo Hašek, totiž kýče typu Raupachova díla Mlynář a jeho dítě. Plačtivé kusy, k nimž pořadatelé Prozatímního a Národního divadla údajně přidávali místo programů kapesníčky. Myslel jsem si naivně, že tyhle hrůzy už navěky budu znát jenom z literatury.

Nedivme se však. Vstupujeme do období totálního morálního marasmu. Marně každý den vytěsňujeme černé evropské svědomí z toho, že jsme nepomohli trpící Ukrajině tak, jak jsme mohli – a kýčovité umění, včetně plačtivých seriálů, této frustraci kupodivu odpovídá.

Foto náhledového obrázku iVysílání Čt.