RECENZE: Každý den odvahu
Premiéra Škvír existence, novinky na repertoáru Studia Hrdinů, mne zastihla sotva pár desítek hodin po úmrtí blízkého člověka. To nepíšu proto, abych se čtenáře a čtenářky Divadelních novin pokoušel citově vydírat, nýbrž z toho důvodu, že tento fakt měl patrně nemalý podíl na celkovém zážitku, který jsem si ze sklepní scény pod Veletržním palácem odnesl.
Foto: Dita Havránková
Stejnojmenná kniha esejů, již napsala polská autorka Jolanta Brach-Czaina, se zabývá filozofií každodennosti. Hledá a nachází hlubší významy v každodenních činnostech, jako jsou loupání brambor nebo dobíhání vozidla MHD, a vidí je jako momenty intenzivního života. Probíhá-li naše existence hlavně ve všední zkušenosti, mezi jinými obvyklými činnostmi, pak je sami činíme nepodstatnými, odebíráme-li jim významy. To ale nechceme, píše Brach-Czaina.
Přes lákavé zaměření na běžné životy každého z nás nejsou Škvíry existence zas tak lehké čtivo. Filozofií nepříliš políbený čtenář, jakým jsem kupříkladu já, se patrně nevyhne nutnosti opakovaného čtení některých pasáží, případně dohledávání si všech možných jsoucen, bytování a drobtů. Vyvstává tedy otázka, jak z takto náročného inspiračního zdroje postavit divadelní inscenaci. Tvůrčí tým v čele s režisérkou Annou Davidovou ten kýžený klíč našel.
Foto: Dita Havránková
V dramatizaci Evy Prchalové nakládá s předlohou opravdu jako s inspiračním zdrojem. Nebere si za cíl didakticky projet celou knihu a střílet do publika filozofické pojmy, ale přistupuje k nesnadnému textu trochu jako k dětskému hřišti. Základem jsou samozřejmě pevné herní prvky v podobě autorčiných myšlenek. Ovšem nikde není psáno, že je nutné nakládat s nimi výhradně podle suchých bezpečnostních směrnic. A tak se Davidová s odzbrojujícím nadhledem pouští do rozpustilé hry s filozofií každodenních okamžiků.
Její inscenace umí být mimořádně zábavná. Davidová totiž s každodenností nepracuje jen ve filozofickém, ale také inscenačním slova smyslu. Čtyři bezejmenné postavy, které hrají Lucie Juřičková, Mark Kristián Hochman, Marek Pospíchal a Antonie Formanová, přivádí do běžných situací všedního dne, jakými jsou vyhazování plastů do moderního podzemního kontejneru nebo otírání si bot o rohožku před vstupem do místnosti. Takové chvíle ovšem poťouchle zgroteskňuje, takže zmíněný kontejner se například po přijetí pytle vznese do výše s červenými třásněmi na svém spodku; místo jedné rohožky je jich tu zase hned několik a každou je nutno použít. Když si Hochmanův mladík chce namlouvat Formanové slečnu, činí tak pomocí bagříku na dálkové ovládání a filozofický rozbor zla, který Brach-Czaina nabízí, je pojat jako předtočený rozhovor s obyčejným policistou-pochůzkářem v Pospíchalově podání. Juřičková pak představuje jakousi polonadpřirozenou postavu, cosi mezi alter egem polské filozofky a nějakou vyšší bytostí.
Foto: Dita Havránková
Za nejvydařenější scénu pak považuji tu, v níž Formanová coby mladá dívka řeší vztahy s kamarádkou po telefonu. Na první pohled by to mohlo vypadat jako únavná puberťácká stylizace se stereotypními gesty a dikcí. Jenomže kdo si před představením knihu polské filozofky přečetl (což doporučuji), s pobaveným překvapením zjišťuje, že mezi slovní vatou se v rozevlátě hovorové úpravě vyjevují její myšlenky.
To vše se odehrává v poklidném, nikoli však úmorném tempu, v mile civilním podání všech účinkujících, kteří během těch devadesáti minut jen málokdy zvýší hlas. Režisérce Davidové se v letošní sezoně po brněnské inscenaci Nie sme doma opět daří dotýkat existenciálních témat poeticky, něžně a s přesně odměřenou dávkou humoru.
A na mne zapůsobila premiéra Škvír existence až konejšivě. Inscenace Studia Hrdinů totiž kromě zábavné podívané skýtá i nenápadné inspirativní poselství – je třeba vstát a vykonávat každodenní činnosti, ne se z nich snad nutně radovat, ale vidět v nich smysl, neboť ho bezpochyby mají. Ať se nám v životě děje, co chce.
///
Studio Hrdinů, Praha – Jolanta Brach-Czaina, Eva Prchalová: Škvíry Existence. Překlad Michael Alexa, režie Anna Davidová, dramaturgie Tereza Marečková, scéna a kostýmy Zuzana Sceranková, hudba Ian Mikyska, světelný design Pavel Havrda, video Dragiša Pelemiš, Martin Mareček. Premiéra 9. června 2024.
Komentáře k článku: RECENZE: Každý den odvahu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
