RECENZE: Nahlédnutí do tmavomodrého světa

Osvobozené divadlo je nerozlučně spjato s dvojicí V + W, zatímco třetí z kamarádů tradičně zůstává trochu stranou. Nicméně, právě melodické hity Jaroslava Ježka způsobují, že legenda kolem Osvobozeného divadla je stále živá. Tento dluh pozornosti vůči geniálnímu skladateli v současné době napravuje hned několik divadel, která připravila inscenace k Roku české hudby. A je třeba říci, že image skladatele velmi dobře chytil jak Radek Melša, tak Ondřej Kolín. Přitom se jedná o představení – tematicky i prostorově – velmi rozdílná. V divadle ABC se hraje Ježek a ve Werichově vile (i jinde) je k vidění Tmavomodrý Ježek společnosti ProARTrt.

Pozoruhodná osobnost skladatele, který byl celý krátký život (dožil se pouhých 35 let) handicapován různými chorobami, především stále narůstající slepotou, je pojednána s nadhledem, vtipem a až encyklopedickou faktografií.

Jak bylo řečeno, každá z inscenací je výrazně jiná. Pro Městská divadla pražská připravila scénář Ježka dramaturgyně Simona Petrů a režie se ujal Michal Dočekal. Je patrné, že autorka Petrů má tak zvaně načteno, ale množství témat a náznaků, které se prostřednictvím Ježkových posledních let prožitých v emigraci v USA pokouší sdělit, není pro diváka vždy zcela srozumitelné. Stejně jako balancování mezi vážnou dějovou linkou postupně odcházejícího Mistra, kterého si pro sebe uchvátila Frances (tu si vzal krátce před smrtí), a zábavnou linkou revuálních výstupů slavné trojice. Jistým klíčem a spojnicí mezi oběma rovinami může být interpretace písně Tři strážníci. Jan Werich o této písni řekl: „Jedna z prvních našich písniček s Ježkem byla Tři strážníci, roku 1928. Ježek sobě a nám dvěma tento titul oficiálně udělil. ‚„My tři strážníci si přece rozumíme, viď,‘“, říkával s nadšeným úsměvem, kdykoliv jsme v blázinci zákulisí nebo nad jeho pianem rozřešili vespolek nějaký zmatený a beznadějný problém, který ohrožoval premiéru. Tři strážníci, to byl autorská solidarita, svízele řemesla, to byly premiérové ovace, fašistické demonstrace i společný odjezd za oceán. Tři strážníci, to byl pro nás obraz věrnosti, symbol všeho, oč jsme se společně pokoušeli.“

Ježek. Městská divadla pražská. FOTO Patrik Borecký

Radek Melša v titulní roli je Ježkovi podobný, vhodně mimicky i pohybově disponovaný, se skeptickým nadhledem i pramínkem nostalgie tmavomodrého smutku. Ve dvojici Voskovce a Wericha (Aleš Bílík a Tomáš Havlínek) herci netlačí na pilu imitace, jsou sami sebou, jak ve skeptických komentářích, tak v rozladění nad tím, že Amerika jejich umění neběží vstříc. Scénář se ovšem soustředí dosti výrazně i na další postavy jako dirigenta Karla Ančerla (Hanuš Bor) či slavného letce Lindbergha (Tomáš Pavelka), který svým „americkým myšlením“ a nechutí vstupovat do vzdálené války, vytváří kontrapunkt k českým emigrantům. V této mozaice, která se snaží zachytit osudy a myšlení různých osobností, se tak Ježek pohříchu chvílemi ztrácí. Nicméně fakt, že se inscenace odehrává na scéně divadla ABC, kde je přítomen genius loci někdejších bardů Osvobozeného divadla, může pro diváky zážitek umocnit, stejně jako přítomnost živého orchestru.

Společnost ProART Company v čele s Martinem Dvořákem v revue Tmavomodrý Ježek, která měla premiéru v Brně a později v pražské Werichově vile, nabízí prostřednictvím pouhých tří postav komplexnější portrét geniálního skladatele. Provází nás peripetiemi jeho života od dětství, přes první úspěchy na poli vážné hudby, přes spolupráci s V + W až po smrt v USA. S ohledem k zaměření autora – tanečníka se jedná o divadelně – taneční představení. A vzhledem k tomu, že inscenace je putovní, obejde se prakticky bez rekvizit. Hudba je reprodukovaná, což ovšem vůbec to nevadí. Ondřej Kolín v titulní roli je doslova vtělením Jaroslava Ježka, včetně velmi autentického „šilhání a obracení očí v sloup“, což je ve stísněném prostoru podkroví Werichovy vily dobře viditelné. Další dva interpreti – Martin Dvořák a Daniela Hanelová – pak symbolicky ztvárňují celou řadu postav, a zároveň obstarávají prostorově zajímavou choreografii. Nejen kvůli této inscenaci bezpochyby stojí za to navštívit netradiční prostor podkroví Werichovy vily na Kampě, která je dalším místem, kde zanechali stopy tvůrci Osvobozeného divadla.

Tmavomodrý ježek. ProART Company. FOTO Mila Vašíčková

Simona Petrů: Ježek. Režie Michal Dočekal, scéna Jakub Peruth, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, MDP – ABC, premiéra 7. 12. 2024.

Martin Dvořák: Tmavomodrý Ježek. Režie a choreografie Martin Dvořák, kostýmy Vintage, scéna Ultraphone, hudba Jaroslav Ježek a Igor Paleta. ProART Company, Werichovova vila, pražská premiéra 16.12. 2024.

Zdroj náhledového obrázku Mila Vašíčková.