RECENZE: Navzdory jazyku a času

Kdyby se vás někdo zeptal na nejznámější divadelní repliky, pak se vám bez pochyby vedle „Být, či nebýt“ vybaví i „Svůj širák odhazuji v dál!“ gaskoňského fanfaróna známého svou poetickou duší, jehož ostrovtip bere dech i život. Nejde o nikoho jiného než o Cyrana z Bergeracu ze stejnojmenného dramatu Edmonda Rostanda, jehož (ne)stárnoucí jazyk osekal břitvou současnosti britský dramatik Martin Crimp. S tímto textem pracoval i režisér Adam Svozil v Jihočeském divadle, který svého Cyrana z Bergeracu představil jako druhou inscenaci během pátého ročníku festivalu Jižní spojka v divadle NoD.

Hrát divadlo v řeči vázané už se v dnešní době příliš nenosí – pakliže ovšem nejde o experiment, některé dětské inscenace či (jak je tomu v případě jihočeské inscenace) o úctu k tradici, nadsázku a hru. Inscenace pracuje se zdařilým překladem Ester Žantovské, která zpestřila text současnou podobou jazyka ve formě anglicismů či vulgarismů. Vulgárními výrazy se v textu nešetří, především proto, že slouží k prolomení poetické krusty postav chrlících jednu veršovanou kudrlinku za druhou, čímž se obnažuje přirozenější stránka zdánlivě jednorozměrných charakterů. Díky syrovému a neuhlazenému jazyku se inscenace místy vymaňuje z okovů minulosti a usnadňuje uvěřitelnost postav.

FOTO Jihočeské divadlo

Zapojením vulgárního jazyka v kontrastu se vzletnou mluvou se mimo jiné otevírá ústřední téma (ne)schopnosti komunikace, která zapříčiní hlavní konflikt mezi ústřední trojicí postav. Cyranem (Tomáš Drápela), Roxanou (Eliška Brumovská) a Kristiánem (Pepa Honzík). Kristián Pepy Honzíka působí jako venkovský balík, jehož schopnost veršovat zůstává ve stínu jeho svalů. Tomu na první pohled podlehne Roxana Elišky Brumovské, která se nejprve projevuje jako svérázná femme fatale, avšak postupně procitá ze své veršované iluze, aby skončila jako zdařile ztvárněná zlomená duše.

Mistrem poezie, jemuž slova slouží jako rapír i štít, není nikdo jiný než šarmantně podaný Cyrano de Bergerac Tomáše Drápely. Jeho monology připomínají spíše kulometnou palbou slov než procítěnou serenádou vzletných veršů, což vychází z pojetí postavy – jeho Cyrano se za slovy schovává. Drápelovi se podařilo zachytit podstatu romantického hrdiny tkvící v noblese, galantnosti a sebeobětování na úkor vlastní nedosažitelné lásky. Jeho projev v sobě (i přes množství vulgarismů) nese něžnost a hravost, díky čemuž je jeho Cyrano vskutku okouzlující i dojemný.

FOTO Jihočeské divadlo

O propojení ducha minulosti se současností se tvůrci snažili v kostýmní práci Vojtěcha Hanyše, která je poskládána ze záměrných anachronismů: rytířský kyrys na teplákové soupravě, kovbojské boty s růžovým sakem a maskou ve stylu commedie dell’arte nebo upnutá sukně s halenou s nařasenými rukávy v barvách francouzské trikolóry zachycují neměnnost a sepjatost dvou zdánlivě odlišných světů.

Komunikaci zašifrovanou ve veršovaných hádankách reflektuje i působivé scénografické pojetí Kláry Flekové, jemuž dominuje menší divadelní scéna evokující honosná zámecká divadla. Vzniká tak dojem divadla na divadle, čímž se podtrhává téma přetvářky a hry na city. V druhé polovině hry pak dojde k působivé proměně, v níž zmizí část konstrukce a z divadla se stává šibenice – obraz smrti falše, poezie i lásky. Jelikož se druhá část dramatu odehrává na válečné frontě, jen těžko se zbavuje dojmu odkazu na současné válečné konflikty, a tak na hru doposud tak umně hravou a humornou dosedá tíha skutečnosti.

V duchu obtěžkaném melancholií a pocitem ztráty se nese i epilogická část díla. Ačkoliv se Svozil snaží ještě oživovat humor v podobě dvou výrazně nalíčených jeptišek ověšených nákupními taškami, smích už zůstává pouze ozvěnou minulosti. Cyranův závěrečný vtip, kterým reflektuje svůj nešťastný osud, je posledním gestem vzdoru, posledním šermem proti neporazitelnému protivníkovi, kterým je čas.

Martin Crimp: Cyrano de Bergerac. Režie: Adam Svozil, dramaturgie: Josef Kačmarčík, scéna: Klára Fleková, kostýmy: Vojtěch Hanyš, pohybová spolupráce: Daniela Šišková. Hrají: Eliška Brumovská, Tomáš Drápela, Tomáš Kobr, Pepa Honzík, Teresa Schel, Pavel Oubram, David Krchňavý, František Hnilička, Petr Šindler, Zuzana Valešová, Věra Hlaváčková. NoD, PRAHA. Premiéra 5. dubna 2024 (psáno z uvedení 8. února 2025).

Zdroj náhledového obrázku Jihočeské divadlo.