RECENZE: Nenaslouchali svým biorytmům a přece se dožili stovky
Barbora Kubátová a Jakub Albrecht si pod Palmovkou už třikrát střihli intenzivní partnerský duel a pokaždé z toho vyšla báječná zábava se zřetelnou zprávou o zvoleném tématu. Poprvé tak učinili ve čtveřici ještě s Terezou Dočkalovou a Tomášem Dianiškou v divadelní verzi českého bestselleru Tomáše Baránka o technologii milostného lovu Jak sbalit ženu 2.0.
Pak přišla Žena filmového kritika, která byla nejenom ironickým pohledem na bizarní zaměstnání, ale také hořkosměšnou zprávou o partnerském soužití. A teď do třetice přichází Příliš krátká telomera Lenky Veverkové a Jana Mikuláška, která s osvobozující ironií oznamuje, že stárnutí nikdo nezastaví, i když se nechá vyhladit a přešít. Ke komickému účinu využívá standardní výbavu současných pokusů o věčné mládí od hledání zázračné látky až po zdravý životní styl, který ovšem spíš připomíná dobrovolně podstupovanou torturu. Biohacking, trend posledních dvou desetiletí, si přímo říká o ironické komentáře tím spíš, že tento způsob udržování se v kondici nikomu věčné zdraví a život nezaručí a je jen dalším dokladem toho, že lidstvo propadá extrémům a neumí dělat nic normálně.
Barbora Kubátová a Jakub Albrecht Foto DPP
Inscenací na Palmovku poprvé vstoupil Jan Mikulášek. Tvůrci v hodinové inscenaci šikovně spletli dvě, možná i tři dějové linie: jedna se odehrává čínské laboratoři, kde se vyvíjí elixír mládí. Sem přichází mladá vědkyně a trochu ji děsí osud její předchůdkyně, šéf výzkumu je rigidní a tajuplný a to, co vypadá jako bomba, je v podstatě zase jen další neúspěch či spíše pohroma. Další linie se točí kolem vztahu suverénního guru biohackingu a jeho oddané fanynky, která je spíš nejistá smolařka a touha po věčném mládí se u ní sváří se snahou najít si normálního muže. Tenhle nerovný partnerský vztah je zdrojem řady komických situací a Barbora Kubátová a Jakub Albrecht mají takové pošťuchování vycizelované z předchozích inscenací, jejich souhra a slyšení se navzájem fungují bezvadně a ještě v sobě mají uvolněnou hravost. Jakub posílá Barboru, aby za něj zaskočila jako šéf výpravy na Sněžku, ovšem v plavkách, což jeho věrná následovnice předvede v dokonale propracovaném třesu. Vše vrcholí zápasem ve volném stylu, v němž se oba docela „fest“ perou a používají roztomilé podrazy. Mezi tyto dvě dějově roviny jsou vynalézavě vsunuty „myší mezihry“, story nebohých laboratorních myší, které též mají své problémy. Však také Barbora příběh otvírá jako nejstarší myš na světě a v dlouhé stříbřité róbě a s myší hlavou rozšafně vykládá o tom, co prožila v 21. století. No a oba vědci skončí dokonalí jako Barbie a Ken mezi pilinami v myším teráriu pod umělým světlem. Text je svižně napsaný a dobře šlape, tvůrci jej oživují popkulturními vsuvkami a sarkastickými komentáři, na televizní obrazovce se komicky naparují nadupaní kulturisti, promluví i Elina Makropulos z Čapkovy hry a v závěru jede v časové smyčce pád ze schodů jedné z hrdinek komedie Smrt jí sluší, podle Barbory ovšem nejsmutnějšího filmu, který kdy viděla. Závěr je možná malinko roztahaný, ale je třeba všechny linie řádně ukončit a nakonec nechat promluvit příznačně ty, kdo se dožili stovky. Ani jeden nepil teplou vodu na lačno, nemeditoval, nesprchoval se studenou vodou, nežil v souladu s koloběhem přírody a nenaslouchal svým biorytmům, nežral postbiotika a neklaněl se slunci. Ani si to všechno neměřil, a přece se dožil.
Lenka Veverková, Jan Mikulášek: Příliš krátká telomera. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Lenka Veverková, výprava Lenka Hollá. Divadlo pod Palmovkou – Studio PALM OFF, premiéra 28. března. 2025
Komentáře k článku: RECENZE: Nenaslouchali svým biorytmům a přece se dožili stovky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
