RECENZE: Pikareskní divadlo nečekané svěžesti a aktuálnosti
Asi všichni jsme se kdysi učili o pikareskním románu jako typickém literárním útvaru španělského Zlatého věku. Neznámý autor napsal první takový román v polovině 16. století jako ideový protiklad tehdejšímu rytířskému románu: proti zidealizovanému hrdinovi, rytíři, jenž byl vzorem všech ctností, byl Lazarillo z Tormesu člověkem z okraje společnosti, picarem (šibalem) nuceným uchylovat se ke lstem a podvodům, aby přežil v krutém okolním světě. Žánr, pojmenovaný dle postavy mazaného, podlého, nestydatého, vychytralého anti-hrdiny, vnímáme již spíše jako půvabný, archaický útvar klasické literatury.
Napadlo by nás ale, že tento typ postavy, nadto napsaný dle skutečné osoby raného novověku, by se mohl stát i dnes nositelem aktuálních témat, hovořit současným jazykem o současných problémech a dotýkat se nás nespoutanou svěžestí a autenticitou? Takový je fascinující příběh Cataliny de Erauso v dramatickém zpracování Pavla Drábka a Joshe Overtona v nastudování brněnského nezávislého divadla Mikro-teatro.
Drábek s Overtonem nepředkládají ve hře La Pícara s podtitulem Neuvěřitelný příběh jeptišky-důstojnice detailní a naratologicky spořádané líčení životních osudů dívky, vyrůstající od čtyř let v klášteře. Monodrama se koncentruje na ironickou a otevřenou výpověď o vzdoru, odvaze a cestě za vlastní identitou. Mohl to být také muž, který se narodil jako žena, a protože mu/jí 17. století nedávalo žádnou jinou možnost, rozhodl se vymanit, předstírat a klamat: „Beru prachy a beru roha!“
Catalina de Erauso z kláštera uteče a pod mužskou identitou procestuje takřka celý hispánský svět první poloviny 17. století; prožije dobrodružný život, který ji/jej vede až k důstojnické hodnosti získané v krutých bojích proti peruánským Indiánům. O to ale ve hře neběží; oproti jiným zpracováním (příběh se stal předmětem literárního zájmu už od 17. století, populární byl v 19. století a ve 20. byl dvakrát zfilmován) předvádí drama, postavené na hraně skutečného svědectví a mystifikace, především zpověď lháře z donucení, který si na krádežích peněž, vztahů i identit postaví živobytí. Současně jde o vtipnou, až drzou konfesi o odvaze uchopit a modelovat svou cestu; vybojovat právo na vlastní identitu.
Kateřina Jebavá jako Catalina de Erauso Foto Jakub Šnajdr
Světová premiéra monodramatu La Pícara se odehrála za přítomnosti obou autorů v příhodném prostoru divadla Mikro-teatro – v někdejším klášteře voršilek na brněnské Josefské ulici. Kavárenské uspořádání sezení podtrhlo minimalistický, komorní, až bytový ráz divadla. Nikdo není ničím oddělen od nikoho; žádný portál, žádná čtvrtá stěna, žádná neprolomitelná iluze. Naopak, hlavní protagonistka Kateřina Jebavá komunikuje s diváky hned při příchodu, kdy je integruje familiární pohostinností: nabízí Alpu na cukru, placatku vodky či sklenku vína. Zcela civilně začíná i své vyprávění, které odehraje na půdorysu kříže mezi stolky a židličkami s diváky. Na konci jednoho ramene onoho kříže vlaje opona z třpytivých proužků, prostřednictvím svícení a umělého větru efektně rozehrávaná pro abstrahované a znakové dokreslení proměnlivého prostředí příběhu. Na druhém konci ramene spočívá za mixážním pultem hudebník Tomáš Vtípil, který obstarává modelující, náladotvornou zvukovou složku inscenace zpěvem, hrou na housle i elektronickou hudbou. Jebavá bravurně zvládá komunikovat po celou dobu představení jak s hudebníkem, tak s diváky, které vtahuje do hry prostřednictvím karet, jež rozdává. Vytváří si z nich tak své spoluhráče, nadhazující přidělené repliky. Pohotová improvizace protagonistky reagující na všechny nahodilosti a příležitosti, které situace a auditorium přinášejí, je hereckou ekvilibristikou, jež spolehlivě drží napětí, účast i živou zábavu obecenstva. Dopomáhá k tomu životně napsaný text předlohy, přesně odměřující rázovitost a místy až mírnou obhroublost exprese (zcela v intencích žánru). Minimalistická scénografie a civilní kostýmování prosté jakékoli historicity (Adéla Szturcová) dotváří jasné dramaturgicko-režijní gesto (režie Jan Cimr, dramaturgie Veronika Všianská) nenásilně akcentující aktuální vyznění monodramatu. Jebavá hraje v bílém „vasilu“, z džín jí vyčuhuje ikonický underwear Calvin Klein, desperádské vzezření podtrhuje masivní kožený opasek se dvěma trny a „sílu v kramflecích“ dodávají westernová perka. Prostřednictvím důmyslných minimálních úprav kostýmu se stává jeptiškou, abatyší (umotá si z šedé kazajky patřičnou pokrývku hlavy), vojákem (šedá vesta jako torzo uniformy, válečnými útrapami postupně – otočením na rub – odrané) apod.
La Pícara ústrojně zapadá do dramaturgie pozoruhodného nezávislého divadla Mikro-teatro, sledující příběhy výrazných zapomenutých žen. Představuje hereckou výzvu a příležitost, kterou Kateřina Jebavá za dokonalé souhry celého tvůrčího týmu suverénně proměnila. Její silně osobnostní herectví skoro budí zdání performerského výkonu; rozdílem je, že tu divákovi nepředkládá obsah svých vnitřností, ale interpretuje specifický, originální dramatický text, který je vzácně životnou aluzí na archaický literární žánr a opírá se o (ne)skutečný příběh z počátku 17. století. Toto zdání je nicméně nejlepší vizitkou jak pro dramatiky, tak pro herečku.
Pavel Drábek, Josh Overton: La Pícara. Neuvěřitelný příběh jeptišky-důstojnice. Dramaturgie: Veronika Všianská, výprava: Adéla Szturcová, hudba: Tomáš Vtípil, režie: Jan Cimr, Divadlo Mikro-teatro Brno, premiéra 22. 3. 2025
Petra Ježková
Komentáře k článku: RECENZE: Pikareskní divadlo nečekané svěžesti a aktuálnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pospíšil
Obdivuhodné úžasné fascinující =jedním dechem!!!
Neváhejte a běžte se nechat ohromit.
30.03.2025 (20.39), , Trvalý odkaz komentáře,