RECENZE: Poznáváme své pokrevně nejbližší?

Plzeňská činohra uvádí tajemnou černou grotesku všestranného amerického umělce Sama Sheparda Pohřbené dítě, hra byla v roce 1979 ověnčena Pulitzerovou cenou. Režisér Adam Doležal představuje na Malé scéně Divadla Josefa Kajetána Tyla rodinnou šarádu, v níž jsou promíseny prvky rurálního naturalismu s tajemně metafyzickým podhoubím.

Podivný manželský pár Haile a Dodge (Monika Švábová a Pavel Pavlovský) žije v zanedbaném venkovském obydlí vlastně odděleně, starý muž chřadne a kromě léků, jejichž ozdravnou konzumaci jeho partnerka podněcuje i kontroluje, popíjí tajně pod polštářem ukrytou whisky (veškerý čas totiž tráví na pohovce). Ona také poněkud protivně přemílá různé vzpomínky, manžela jimi hlasitě irituje, i když se nachází v jiné místnosti. Rodinu dotvářejí jenom občas přítomní synové Tilden (Martin Stránský) a Bradley (Jan Maléř), třetí syn Ansel před časem zemřel, byl prý baseballovou hvězdou, a především matka by měla radost z toho, kdyby na jeho počest byla v lokalitě instalována pamětní deska. Tilden, který působí jako vyhořelý a retardovaný zároveň, dorazil snad na čas ze svého vzdáleného působiště, Bradley má po nehodě s cirkulárkou místo jedné nohy protézu (poněkud zapeklitá situace pro zastírací jevištní tělocvik). Rodinné dusno dramaticky rozčeří vnuk manželského páru a zároveň Tildenův syn Vince (Vladimír Pokorný) s partnerkou Shelly (Eliška Vocelová). Dochází k podivné hře na amnézii, děd ani otec mladíka „nepoznávají“, Haile v době rušného příjezdu má schůzku s knězem Dawisem (Miloslav Krejza) a objeví se později, kdy už je značně dramaticky „rozehráno“. Jak je to vlastně ve skutečnosti? Co způsobilo tak fatální vytěsnění? A nejde vlastně u zdánlivě neoblomných předků o sebeobranu? Rodinu totiž poznamenalo temné tajemství, to se skrývá v titulu hry „pohřbené dítě“. Neprozrazujme víc eventuálním návštěvníkům inscenace, kteří pointu neznají. V programové brožurce, kterou připravil dramaturg Zdeněk Janál, najdeme úryvky z rozboru hry od brněnského teatrologa Júliuse Gajdoše. Ten svoji reflexi shrnuje: „Nedorozumění, spousta nejasností, vzájemná míjení postav v tématech a mnohovýznamnost dialogů přispívají k určité neuchopitelnosti a tajemnosti hry“. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry aktuální jevištní tvar takový ponor do přediva bizarních vztahů mezi postavami umožňuje.

FOTO Irena Štěrbová

Doležalova inscenace plyne bez přestávky (Shepard předepsal tři dějství a zde je kromě zatmívačky oddělují docela sugestivně „osudové“ hudební předěly), má dostatečně dusnou atmosféru, vášně probublávají až k hysterickým výlevům. Zašmodrchanost fabule není však jevištní interpretací nijak zpřehledněna, inscenace postrádá strukturovanější temporytmus. Nedá mi to nepřipomenout ostravskou inscenaci téže hry (v Aréně ji nastudoval v roce 2007 Janusz Klimsza), dojem z níž se mi při sledování plzeňské verze opět zpřítomnňoval. Kompozice celku působila tehdy osudověji, finále bylo přesvědčivěji vygradováno.

FOTO Irena Štěrbová

Dlouholeté opory plzeňského souboru ztvárňují svoje party s osvědčenou profesní zkušeností, nejvíc upoutá Martin Stránský v partu podivně netečného Tildena. Pavel Pavlovský pak v závěru s vyzrále hořkou vyrovnaností osvětluje tíživé rodinné tajemství. Mladý pár, který na farmu vtrhne, je přesvědčivý především při nejistotě v dohadování o identitě s příbuznými, později při explikaci mladíkovy opilosti a dívčiny hysterie se trochu víc „tlačí na pilu“. Připomenu pro mě tehdy v identických rolích suverénně charismatické ostravské kreace Alberta Čuby (později zakladatele divadla Mír) a Terezy Dočkalové (dnes hvězdy Divadla Pod Palmovkou).

Doležalova inscenace poměrně věhlasného textu znamená sympatický pokus realizovat nejednoznačnou výpověď o dusném rodinném mikroklimatu, může fungovat snad i jako varování před rutinou v základních vztazích, dávajících našemu bytí smysl

Sam Shepard: Pohřbené dítě. Překlad Jiří Popel, režie Adam Doležal, dramaturgie Zdeněk Janál, výprava Agnieszka Pátá Oldak, hudba Petr Zeman. Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Premiéra 12.dubna 2025 (psáno z reprízy 15.dubna).

Zdroj náhledového obrázku Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni, foto Irena Štěrbová.