Učinili zvuk tělem
Spitfire Company je nonkonformní skupina fyzického divadla, Orchestr Berg je otevřen experimentům, i těm s tanečníky – není to poprvé, co se jeho muzikanti zapletli s tancem. Jejich společné setkání se stalo příležitostí exkluzivně využitou.
Na počínání tanečníků a hudebníků dohlíží oko režiséra Petra Boháče FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
Režisér Petr Boháč nastavil na jevišti divadla Ponec diagonálně zrcadlící se obdélník plochy pro tanečníky i šikmo pověšené filmové plátno, z něhož shlíží obrovské hlídací oko režiséra. Ten totiž leží po celou dobu představení na zemi a jeho oko, snímané v reálném čase, na plátně slzí a rudne. Kolem černé scény se zrcadlovým baletizolem uprostřed jsou na zemi rozloženy velké masité, růžové a černé pastózní obrazy Takaa Kanemachiho. Pod plátnem a v pozadí jsou rozesazeni hudebníci v černém. Prostředí je vysoce elegantní, trochu galerijní, tanečníci v něm jsou oblečení s nedbalostí bezstarostné mládeže. Celkový dojem je, že se účastníme „Sladkého života“ po padesáti letech v Praze. A jako by představení svou epizodičností a volnou kompozicí scénář Felliniho filmu kopírovalo.
Skladba Michala Nejtka o pěti částech – Euphoria, Euthanasia, Eros, Insomnia a Causa Finalis – nevodí tanečníky za ručičku; spíše taneční pohyb rázně iniciuje a pak tanečníkům ponechává interpretační iniciativu. Vysílá k nim zvukové ataky, impulzy, hvězdokupy, vystřeluje nehmotné, ale často bolestivé šípy, vytváří hudební mikrosituace zapakované do trumpety a vyfouknuté nebo vystřelené strunou – k vyluštění a odpovědi tanečníkům a choreografům. A ti horlivě luští Nejtkův palimpsest a nacházejí často překvapivé odpovědi. Anebo také nenacházejí, již mezitím zaujati složitým pochodem vlastních autonomních hnutí, ke kterým je zprvu hudba podnítila, ale teď už se postavili na vlastní nohy a jedou si umanutě svůj scénář.
Výjimkou z „roztroušených“ částí skladby (či jak to krásněji pojmenovávají autoři – …ze vzorce o tisíci vzorcích připomínajících tisícero impresí záblesků na rozčeřené vodní hladině) je část IV. Insomnie. Ta je kontinuálním hudebním tokem, sugestivním ve svém houpavém rytmu, na který choreografové zareagovali minimalistickým, vznášivým postupem lunatické skupiny tanečníků jako v hypnóze, jako k okraji střechy, jako k ránu unavené postavy Sladkého života.
Obsah taneční kompozice je jinak převážně frivolní; ze všech stavů duše, hudební skladbou vyhmátnutých, je to Eros, který tanečníkům vládne. Který voní hříchem. Těmito tanečníky jsou Inga Mikshina, Ekaterina Plechkova, Kristýna Šajtošová, Martin Šalanda a Roman Zotov. Jsou skvělí tanečně i herecky, asertivní i divně do sebe zahledění; mají silnou jevištní prezenci. Vytvářejí jakési role sui generis, či spíše stylizace, možná komplexy.
Inga Mikshina by byla nejspíše Máří Magdalénou. Představení rozehrává, nese tíži zahájení svou velkou prezencí, nastavuje pro ostatní energetickou i emocionální hladinu pohybu. Kristýna Šajtošová se svou černou dlouhou vlnitou hřívou a bělostnou pletí evokuje Salomé, převysoký vousatý Martin Šalanda by mohl být svatým Kryštofem, a holohlavý, znepokojivý a neurotický Roman Zotov je jurodivým i v saku.
S obrovským citem naplňují všichni tito tanečníci choreografii Markéty Vacovské a Petra Boháče; ta osciluje mezi pohybovými záludnostmi, senzitivním minimalismem, plíživou lyrikou, explicitní, zároveň však zaumnou erotikou a pootevřenými dvířky do kamen propukajícího šílenství. Křehká a jako němá Ekaterina Plechkova v dětských puntíčkovaných šatečkách přebývá dlouho rozpačitě a jako spící Šípková Růženka mimo, až se jí ujme onen vysoký a vousatý tanečník, aby ji zpřevracel všemi směry v nezvyklé Kámasútře a zasvětil ji visící hlavou dolů. – Zapomeňte na všechny obrazy erotiky, v této choreografii je erotika jeduplná i netělesná zároveň, jak ji k tomu ostatně navádí Nejtkova hudba. Skladatel se zas jednou prošel džunglí a zase ho nic nesežralo. Ale bál se, ne, že ne. Dobře jsem to slyšela.
Předpokládala jsem a těšila se, že se v tomto setkání hudby a tance přiblížíme jejich prapůvodní jednotě. Stalo se to tak napůl. Ano, hudebníci jsou tu všem na očích, a ano, jsou v těsné blízkosti tanečníků, a dokonce – alespoň někteří z nich – vysílají k tanečníkům vnímající, povzbudivé i obdivné pohledy. Ale proč jsou tak relativně málo vzrušiví? Proč je nepálí židle? Nejdále v participaci zašla flétnistka, kterou holohlavý jurodivý tanečník dovedl ke koňskému sedlu, usadil ji na ně a pak si vleže lascivně vychutnával její výkon. Na druhém konci jeviště ty zvuky slastně sála „Salomé“ a oroseně se chvěla. Byla by to krásná a subverzivní metafora, ale flétnistka ji trochu zahodila. Jen nenápadně, cudně vytřela rozkrokem sedlo a pak už se s úlevou cele schovala za svůj hudební výkon. Salomé se chvěla marně, Jurodivý se mohl oddávat jen intelektuální rozkoši. Za hudební složku zachraňoval performanční stránku dirigent Peter Vrábel; dirigenti jsou vždy skvělé divadlo, a Vrábel byl nucen se svým pultíkem i trochu cestovat po scéně, a obohacoval tak děj.
Vzrušený amalgám zvuků a gest zahustil prostor a navzdory poněkud neopětované lásce tanečníků k hudebníkům hudba vstoupila do tanečníků a zvuk byl učiněn tělem.
Díky hudbě Michala Nejtka a vybroušeným odleskům jejího provedení, z nichž pálily oči chudáka režiséra, jakož i zásluhou režisérových a choreografčiných originálních prostorových a pohybových strategií i inteligence a spontaneity tanečníků vzniklo velkolepé a unikátní představení, elegantní a up-to-date, lehce subverzivně navinulé, zároveň však euforizující, bohaté na vjemy zrakové, sluchové i hmatové. Inscenace, kterou bychom rádi viděli v rámci velkých hudebních i tanečních festivalů u nás a již bychom se všichni rádi pochlubili také v cizině.
Orchestr Berg & Spitfire Company – Constellations I. Before I Say Yes. Hudba Michal Nejtek, koncept, režie, scénografie Petr Boháč, choreografie Petr Boháč a Markéta Vacovská, dramaturgie Miřenka Čechová. Premiéra 29. listopadu 2016 v divadle Ponec.
Komentáře k článku: Učinili zvuk tělem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
