RECENZE: Temný a strohý Lear v Kašparu

Jakub Špalek nastudoval Krále Leara, čímž ve Spolku Kašpar navýšil počet svých inscenací Shakespeara na šest. Od dnes již kultovního Richarda III. s Janem Potměšilem uplynulo čtvrt století a tato první inscenace určila styl, který Špalek stále dokáže rozvíjet. Inscenace tragédie také umí dobře variovat v nedivadelních prostorech, za všechny jmenujme hrad Kašperk na Šumavě. Po veleúspěšném Richardovi následoval Hamlet s Petrem Lněničkou, Romeo a Julie, Othello, Macbeth a lze sem přiřadit i tituly jako Rosencrantz a Guilderstern jsou mrtvi Toma Stopparda (toho ovšem režíroval Filip Nuckolls) a Claudius a Gertruda Jiřího Stránského, který se inspiroval hamletovskou prehistorií v jiných pramenech, například v románu Johna Updikea.

Špalkova estetika Shakespearových tragédií je prostá a temná a klade důraz na slovo, na rytmickou strukturu verše. Špalek obecně dává přednost jednoduché a funkční scénografii, která nabízí velký prostor herecké akci. A z ní se pak přirozeně rodí elementární divadelnost. Také si umí dobře vybírat překlad, pro bezútěšná krvavá dramata vždy sáhl po převodech Milana Lukeše. A to platí i o Králi Learovi, který je velmi nesmiřitelný a neposkytuje žádnou útěchu, naopak vyvolává ty nejčernější myšlenky nad smyslem života, a Lukešův překlad svou strohostí, ale také výsměšnou ironií bez ornamentů tyto významy vystihuje.

FOTO Divadelní spolek Kašpar, Divadlo v Celetné

Hraje se na prázdném temném jevišti, horizont zakrývá obrovská poloprůhledná opona, která při nasvícení odhalí koridor v horní části jeviště, jímž se dá procházet do bočních částí nad jevištěm, což také umožňuje účinné efekty – tady se Edgar (Ondřej Novák) převléká za blázna Toma, zde se před bitvou zjevuje Cordélie se štítem. Atmosféru světa, v němž je hlavní motivací touha po moci a kde absentují normální lidské city, se režii daří budovat opět prostými prostředky: svícením, promítáním náznaku prostředí nebo úsporných symbolů situací. Plátno se mění v oblohu s běsnící bouří, při putování Leara s Tomem se v šerosvitu až hororově za větru klátí černé větve a před bitvou tu běží stíny jezdců na koních. Režie aranžmá dotváří zvuky a hudbou, třeba klapotem kopyt nebo ryčnými, zlověstně znějícími bubny.

Špalek text obratně zkrátil, aniž by porušil dějovou stavbu hry. Zachoval její naléhavost a vypustil postavy, bez kterých se lze obejít a tři role (Blázen, Oswald a Francouzský král) svěřil Marku Pospíchalovi, který baví svými dynamicky odstíněnými proměnami a nadhledem. Krále Leara hraje Tomáš Karger – zpočátku ho ztvárňuje jako popudlivého starce, který je hned se vším hotový, vlastně se chová jako despotický otec bez špetky empatie, což z něj činí až nesympatickou osobu. O citech druhých má představy provždy dané a sám své vztahy ničí. Teprve zvolna se mění a chápe. Ukázkovým zloduchem je Edmund Jana Jankovského, silový, zaťatý, bez špetky citu. Vývoj sester je zajímavý, Goneril (Tereza Slámová) a Regan (Kateřina Zapletalová) nejdřív působí jemně, hladce, dokonce i v konfliktu s otcem vypadají, že jsou vlastně jen rozumné, ale pak už se jen mění ve fúrie jdoucí si po krku. Cordélie (Johana Koubová) trpí neschopností ukázat své city, o to větší je bojovnice.

FOTO Divadelní spolek Kašpar, Divadlo v Celetné

Ve Špalkově Learovi lze vystopovat tematickou spojnici k jeho předchozím inscenacím Shakespearových her, a to nejenom pokud jde o strohost formy a výrazu, třeba s Hamletem ho spojuje absence pozitivních citů i neschopnost je projevit, i když není nouze o vášně a silnou energii, ta je ale hnaná zlem. V nové inscenaci Lear prožije svůj pád a z člověka, který je dominantní a má uzurpátorské manýry i v rodině, se promění v bytost, která paradoxně umírá z přemíry citu, k němuž bolestně dospěl.

William Shakespeare: Král Lear. Překlad Milan Lukeš, úprava a režie Jakub Špalek, výprava Petra Krčmářová, hudba Dan Fikejz. Divadelní Spolek Kašpar, premiéra 11. 2. 2025 v Divadle v Celetné.

Zdroj náhledového obrázku Divadelní spolek Kašpar a Divadlo v Celetné.