Divadelní noviny > Kritika

RECENZE: Tři v jednom

Pokud se kritik pohybuje na pomezí mezi divadlem a literaturou, nemůže si nepovšimnout, že znalci v obou těchto vzájemně si dosti blízkých projevech myšlení o umění a společnosti mají dnes dosti rozdílné představy o tom, co je „trendy, in a cool“. Tedy kam by nová tvorba měla směřovat. První vyznávají postdramatické ohledávání podstaty a okrajů divadla, které je adresováno především znalým a zasvěceným a nechce mít nic společného s poměrně početnou divadelní produkcí pro masového diváka. Mezi literáty se naopak dosti hlasitě prosazují věrozvěsti hlásající, že intelektuální experimenty jsou už passé a jediný způsob, jak zachránit literaturu jako umění před sociální marginalizací, je připustit si, že opravdu kvalitní dílo rozpoznají jedině čtenáři. Tedy že jediným platným kritériem je počet těch, kteří si jí koupí, nebo alespoň vypůjčí. 

Je zjevné, že tyto dvě argumentační logiky jdou proti sobě – a přesto se tu a tam objeví inscenace, v nichž se pro někoho možná překvapivě, nicméně očekávatelně, propojí. Nejčastěji v těch okamžicích, kdy se divadelníci rozhodnout udělat scénickou událost z nějaké populární prózy – vycházejíce z předpokladu, že tím do hlediště přitáhnou její početné čtenáře a zároveň jim předvedou, co divadlo na rozdíl od literatury umí…

To je také, myslím, logika, která přivedla dramaturgii MDP k tomu, aby na jevišti Divadla ABC divákům, respektive divačkám, které dnes přece jenom tvoří většinu publika, nabídla inscenaci světoznámého románového bestselleru Geniální přítelkyně podepsaného pseudonymem Elena Ferrante. Volba italského titulu psaného – patrně, možná, snad – ženou, a to primárně pro ženy, není náhodná. Dokladem toho je fakt, že podobně postupují i jiné české scény, když se stejným záměrem dramatizují prózy nejprodávanějších spisovatelek domácích. Prózy, jež jsou pro takovéto zdivadelnění předurčeny, přitom spojuje společný tematickým jmenovatel; totiž schopnost autorek provázat specificky „ženský“ pohled na svět a život s fascinací dějinami, s historickou pamětí utvářenou životem v konkrétním časoprostoru. Pro zdivadelňovače takových próz je pak výzvou to, že tvarově a výrazově mají daleko k běžnému dramatu, vůči němuž se správné postdramatické divadlo vymezuje, tudíž je lze brát a prezentovat jako zajímavou inscenační a autorskou výzvu.

Toto ovšem v případě Amslerovy inscenace v ABC platí jen částečně, neboť ta vychází z již daného textového tvaru, poprvé uvedeného již v roce 2017 divadlem Rose v Kingstonu. Tedy z dramatizace britské dramatičky April De Angelis, která víceméně respektuje předlohu, když z ní zručně vybírá a předehrává to nejdůležitější. Tak, aby rozsáhlou prózu o čtyřech dílech a zhruba patnácti stovkách stran přemiklíkovala do podoby odehratelné a zkouknutelné ve fyzicky přijatelném čase. Výsledkem tohoto snažení se tak stalo „drama“ o dvou dílech – v ABC po úpravě Kristiny Žantovské hrané ve třech dějstvích, a to během jediného večera.

Rozhodnutí pozvat diváky na představení a dvě přestávky lze v českém kontextu považovat za nezvyklý počin, neboť na bezmála pětihodinový pobyt v divadle nejsou u nás diváci zvyklí. Zjevně ale za ním stojí úvaha, že by se ani na tu úžasnou Ferrante diváci nemuseli vydat dvakrát po sobě.

Ideálním adresátem inscenace Geniální přítelkyně jsou nepochybně lidé, kteří předváděné postavy znají z vlastní četby a které tedy nepochybně potěší, že ani režisér Marián Amsler s předlohou – ať již za ji budeme považovat samotný román nebo jeho dramatizaci – nesoupeří. Nesnaží se ji interpretovat po svém, nýbrž jen s náležitou péčí na jevišti zpřítomňuje vyprávěné příběhy, respektive ty momenty, které utvářejí a posunují děj a formují životní osudy dvou klíčových ženských figur.

Potěšitelné ovšem je, že inscenace má svou sdělnou hodnotu a přitažlivost i pro adresáta mého typu, tedy toho, kdo Ferrante nečetl a musí tedy jí vyfabulované postavy, děje a příběhy rekonstruovat a usouvztažňovat až během představení. Díky funkční spolupráci režiséra s výtvarnicí, jakož i s herečkami a herci, si tak v prvním dějství prožijete  přesvědčivou evokaci Neapole padesátých let, vizuálně a pamětníkům odkazující kamsi k italskému neorealismu. Shlédnete ukřičené ballabile rozmanitých lidiček a figurek: fašistů, levičáckých revolucionářů, zbohatlíků i prostých lidí vláčených dějinami: mužů, žen a dětí obojího pohlaví, jakož i mocných mafiánů, násilníků a vrahů. A je přitom docela zajímavé pozorovat, jak před vámi z kaleidoskopického jevištního  dění postupně vyvstávají hlavní mužské a především ženské postavy příběhu.

Tedy především ty dvě centrální: celoživotní přítelkyně, jejichž osud, od dětství až po stáří, bude utvářet osu předváděného. Obě jsou mimořádně osobité a inteligentní. Jen jedné z nich, vypravěčce, je však dáno studovat a stát se spisovatelkou schopnou nahlédnout svou rodnou komunitu i zvnějšku. Druhá naopak toto štěstí nemá, a proto zůstává, navzdory své individuální síle, v neapolské realitě „zakleta“. Okamžiky jejich vzájemného setkávání a míjení, porozumění  i neporozumění, pak mají vypovídat nejen o nich samých, ale i o světě, v němž musí žít, naplňovat své touhy a sny a také náležitě trpět a strádat.

Musím se ale přiznat, že během druhého dějství, situovaného do let šedesátých, kdy do života hrdinek vstupují lásky a milostný zmar,  jakož i tehdy atmosféra západní Evropy spoluurčující sociální vzpoury proti kapitalismu, jsem začal v hledišti drobátko poposedávat. Jako divákovi mi totiž začalo docházet, že použitá dramatizace a její inscenace jsou natolik závislé na použité próze, že ani oni se nedokáží, a vlastně nechtějí, vyhnout tomu, co je pro tento druh literatury příznačné. Totiž sklonu spisovatelů a spisovatelek psát způsobem, jenž se nesnaží pronikat pod povrch jevového a vnímat lidský život jako otevřený problém, jako otázku. Neboť daleko většího čtenářského a komerčního úspěchu dosáhnete, pokud se budete šikovně trefovat do čtenářského vkusu, nabízet potenciálním adresátům právě to, co mají nejraději. Tedy začnete s co největší řemeslnou a fabulační zručností uspokojovat jejich předem daná očekávání. Řečeno konkrétně, vztaženo ke Geniální přítelkyni, oslovíte ženy-čtenářky tím, co má pro ně při brouzdání se fikčním světem působivou emociální i myšlenkovou hodnotu.

Co to je? Bývaly doby, kdy se pro ženy psalo v duchu označovaném souslovím „červená knihovna“. Její příznaky ostatně i dnes v populárních prózách snadno najdeme. Postmoderní ženu ovšem daleko více potěší příběhy, v nichž se občasný happy end báječně a dojemně prostupuje s nepochopením, utrpením, strádáním a mučednictvím. Neboť není větší radost, než si počíst o tom, že i někomu jinému (nějaké jiné ženě) nebylo dáno naplnit svůj život. Postavy mužů v takovýchto příbězích jsou tudíž sice schopny ženám dopřát sex, lásku, partnerství a sňatek, je to však vždy jen pomíjivý, předem ztracený zážitek. Neboť u Ferrante, a nejen u ní, jsou muži z principu jen zastrkávači ptáků, s nimiž se nedá déle žít. Protože ti přitažliví vám jsou dříve či později nevěrní, zatímco ti druzí jsou nezajímaví a do sebe zahledění. Nehledě na to, že to jsou právě maskulinní chlápkové, kteří mohou za všechnu bídu našeho světa. Neboť jsou to oni, kdo – u Ferrante – pod dohledem dominantní matky vytvářejí onu mafiánskou moc, jež ničí celou Neapol…

Souběžně s tím, jak se takto pojatá příběhová linka v inscenaci posiluje, se z ní ovšem vytrácí, patrně v souladu s předlohou, časoprostorový kolorit. Jedinečnost bytí postupně ustupuje schématickému modelování dějů, které se navíc odehrávají mezi stále stejnými postavami, neboť autorka předlohy pracuje s mechanismem „každá si dříve či později začne s každým“.  Motivace činů se chvílemi dostává až na samu hranici věrohodnosti. Rozmanitost lidských osudů a vztahů je přitom substituována různorodými tematickými atrakcemi a překvapivými fabulačními zlomy.

Důsledkem je, že při sledování dějství třetího jsem se už stále častěji sám sebe ptal, co si ta Ferrante (nikoli inscenátoři) ještě navymýšlí. Abych následně seznal, že na jevišti opravdu dojde ke všemu, co jsem v obavách předpokládal.

Na druhé straně se ale musím přiznat, že i v těchto momentech neztratila inscenace zcela mou pozornost, neboť promyšlená režie otevírala náležitý prostor pro sledování zajímavých hereckých výkonů. Zejména pro představitelky dvou hlavních postav, pro Ninu Horákovou jako Lenu a či – při druhé premiéře – pro Renátu Matějíčkovou jako Lilu. Oceňoval jsem tedy, jak za pomoci výtvarnice dokázali projít obdivuhodným přerodem z malé holčičky v dívku a posléze ve zralou a starou bytost. Herecky plně na svém místě je v inscenaci však také Eva Salzmannová v dvojroli vypravěčky a Leniny matky, případně Viktor Dvořák převádějící intelektuálně zmateného a sexuálně nepřitažlivého manžela. Pochválit si ostatně zaslouží víceméně celý soubor, protože je to až nadlidský výkon zvládnout takto rozsáhlé jevištní hemžení.

Ve výsledku se tak divákovi Geniální přítelkyně v Divadle ABC dostává tří věcí v jednom: promyšleně napsané a náležitě vyšperkované prozaické předlohy, její řemeslně perfektní dramatizace a mnohahodinové podívané, kterou lze dokoukat.

Přesto jsem zvědav, zda dramaturgická sázka na tento titul zlomí český zvyk nepobývat v divadle déle než dvě hodiny.

• Autor: Pavel Janoušek
• Publikováno: 3. prosince 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: RECENZE: Tři v jednom

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ