Folklór se vrátil nejen na ministerstvo kultury (zatím v podobě velikonočního jarmarku a orientací na lidovou a „lidovou“ kulturu a příspěvkové organizace, které se jí věnují), ale také do současného umění. Zatímco ministerský úřad ho tlačí nekriticky a v kontextu vládní národovecké ideologie, umělci a umělkyně ho zkoumají nejen esteticky, ale též z analytického a kritického odstupu. Nevidí ho skrz identitářský sentiment a falešnou touhu po pseudo „národním obrození“ v globalizovaném a rychle se měnícím světě, nevnímají ho jen přes jeho specifickou krásu nebo kýčovitost, ale obracejí se k němu s dnešní citlivostí a s ostrým současným myšlením. Tedy s myšlením poučeným vývojem umění, tématy liberalizace, genderu, feminismu a queer emancipace v nejširším slova smyslu i nebezpečím stereotypizace. Se současným náhledem na rizikovou konzumaci alkoholu i skrze problematiku distribuce moci a téma sexualizovaného násilí, které s alkoholem nejednou souvisí. Stranou nenechávají ani téma komunity, dnes tak vynášené a protěžované, jako by neexistovaly jeho stinné stránky – především jedince radikálně omezující, svazující, normalizující a vylučující síla sociální kontroly. (Kdo by k tomu chtěl národopisný kriticko-informativní úběžník, nechť se obrátí například k neromantizující výstavě Slasti a neřesti v Národopisném muzeu Národního muzea, do 31. 10. 2027.)

 

Takový umělecký přístup platí alespoň ve dvou případech, které připomíná tento text a které spolu mohou vést obohacující dialog, neboť se točí kolem shodného tématu - hodů. Jedním z nich je krátké drama Hody, hody, doprdele od Anny Drápalové, druhým jsou Hody, také rozsahem (nikoliv obsahem) drobná debutová novela Gabriely Brázdové. Hody, hody, doprdele uvedlo formou půlhodinového scénického čtení Dejvické divadlo v kavárně v Zelené ulici. A to jako součást autorské Dílny Doyla Doubta, v níž vzniklo celkem osm nových dramatických textů. Na scénu se formou scénického čtení dostávají postupně. Hody, hody, doprdele režírovala Gabriela Gabašová, na scéně vystoupily Antonie Martinec Formanová, Kristýna Jedličková j. h. a Barbora Bolíková j. h. Hody vydalo vloni nakladatelství Vyšehrad.

Hody vyprávějí v kontextu stejnojmenné události o komunitou nepřijatelném, byť konsenzuálním, milostném a sexuálním vztahu o osm let starší ženy a muže, o lásce a erotice. Hody, hody, doprdele končí, v kontextu stejné slavnosti, komunitou zcela přijatelným znásilněním.

 

V obou textech je silným obrazem čůrání ženy v kroji, který z prakticky obtížně proveditelného fyziologického úkonu nabývá obrysy kulturního symbolu omezení a nesvéprávnosti. Čůrat v ženském kroji, bohatém na spodničky a sukně, totiž podle zmíněných textů bez asistence nejde. Někdo musí ženě zvednout a držet sukně, stáhnout jí kalhotky, nechat ji ve stoje vyčůrat, kalhotky natáhnout, sukně pečlivě upravit. Podobnou péči mají malé děti, k nimž byly marginalizované ženy v minulosti s oblibou i pseudovědecky přirovnávány. Déjà vu.

 

Anna Drápalová vládne ve svém dramatu uměním zkratky a vtipem, který v pár slovech, obohacených nářečím, dokáže přeměnit v nečekanou tragédii. Interpretky jí v tom zdařile pomáhají. Pohled, postoj, gesto, intonace, zpěv veršů jihomoravské písničky, útržek recenze na vydání lechtivých moravských a slovenských písní. Stačí úsporná herecká akce, aby se na jevišti objevili močící opilci, aby veselé opentlené juchání a tancování, doprovázené bolestí puchýřů, ještě humorné blábolení a zvaní na panáka přešlo se zvukem roztržených punčocháčů v čisté násilí. Modřina sem, modřina tam, v pase od sukní, v zápěstí od násilníka. Hlavně předstírat, že se nic nestalo. Kdyby oběť nebyla trapná abstinentka, nesla by to prý líp... Dramatická zkratka vystihuje zkratkovité myšlení, které usekává respekt k autonomii a svobodě druhého člověka. A které vylučuje schopnost empatie ve jménu pofidérní tradice a konformity.