Inscenace Hej Pookie (což je důvěrné oslovení pro velmi dobrého kamaráda, doslova miláčka) vznikla přímo na objednávku divadla, s požadavkem vytvořit inscenaci pro začínající náctileté a všechny dospělé, kteří s nimi chtějí být v kontaktu. Je to tedy divadelní zkoumání rozmanitých aspektů toho, co tento věk přináší – od formování osobnosti, hledání identity, mezigeneračních i generačních vztahů, školních starostí i prvních lásek, které vzniklo na základě autentických názorů teenagerů.  Autorka Alžbeta Vrzgula je zároveň režisérkou inscenace a společně s malým týmem tvůrců vytvořila něco mezi divadlem a gamingem (diváci jsou vyzváni ke spoluúčasti prostřednictvím možnosti se formou gamingu podílet na scénografické složce představení). Společně s herci tedy procházíme level za levelem, a propojuje se tu zvláštní svět dnešní nejmladší generace, žijící na pomezí reality a virtuální skutečnosti, v konfrontaci s někdejším výzkumem amerického biologa Davida Mecha, vycházející z jeho dlouholetého sledování vlčí smečky a vytvoření klasifikace alfa a beta samců, kterou ovšem později přehodnotil. Představení, založené na anketách a výzkumu názorů mladé generace, přináší – i pro nás dospělé – některé ne úplně známé pojmy. Kromě výrazu pookie (nevím, zda ho v Čechách někdo používá?) k sigma boys. Kromě této odborné terminologie nejmladších generací jsou tu ovšem pojednány veškeré klasické problémy, fungující u puberťáků a jejich okolí (ať jsou to rodiče, prarodiče či učitelé) nadčasově. Vše se odehrává v napůl virtuálním panelákovém (či internetovém?) odlidštěném světě, kde se tak trochu ocitáme mimo realitu.

Malé divadlo z Českých Budějovic šlo na věc trochu jinak. Už v předchozí době jsme měli možnost vidět například inscenaci Born This Way, zabývající se podobnými problémy mladých lidí, kteří hledají svou identitu a místo v životě. Ke spolupráci tentokrát přizvalo divadlo čerstvé absolventy DAMU – Kateřinu Letákovou a Eliáše Gaydečku. Ti společně se zdejším (velmi dobře herecky, pěvecky i pohybově disponovaným) týmem vytvořili na miniaturní scéně Malého divadla inscenaci RAPsodie (pozn. byla jsem zvědavá, jak bude fungovat na větší jeviště divadla Komedie, a zdá se, že je opravdu zdárně přenosná i na větší scény). Na modelu „študáci a kantoři“ vznikla velmi hravá a vtipná inscenace, která se ovšem problémů mladých dotýká s vážností a pochopením. Vyloženě chytlavé melodie, interpretované v rytmu rapu, znějí divákovi v hlavě dlouho po skončení představení.  Kdosi inscenaci vyčítal, že nepřináší nic objevného, a opakuje jen známá klišé týkající se dospívání. Na mě ovšem inscenace působila čerstvě,  se smyslem pro nadsázku a schopností udělat si legraci ze sebe samých. Mimochodem, je třeba brát v úvahu, že je v prvé řadě určena především teenagerům, kteří – jak víme – se s divadlem nesetkávají příliš často, a rozhodně nestudují obecné příznaky puberty. Většinou jsou uzavřeni ve svém světě, do něhož dospělí nemají co mluvit. Vedle rapu tvůrci nabídli mozaikovitou formu, směsici různých žánrů, v nichž je prostřednictvím soutěže (školní jídelna), pohádky (Červená Karkulka a predátor Vlk), převrácení rolí (učitelé-žáci), symbolického kolokvia (mozek, svaly, chlupy kontra hormon), skupinové rapové choreografie o zrušení škol (chytlavý hit o Marii Terezii), v níž bez káravě zvednutého ukazováku poukázali na úskalí této sekvence života.  

Obě inscenace  jsou svědectvím o tom, že divadelníci beoru mladou generaci vážně a záleží jim na ní.