Za zdmi kláštera

Muzikálové produkce si často jako námět berou úspěšné filmy a výjimkou není ani divácký hit počátku 90. let Sestra v akci s ikonickou Whoopi Goldbergovou v hlavní roli. Divadelní adaptace se hrála na West Endu i na Broadwayi a v roce 2017 ji na českých jevištích uvedlo karlínské divadla, přičemž úlohu Deloris tam nastudovala Lucie Bílá.

Plzeňské divadlo připravilo tuto muzikálovou komedii v novém překladu Pavla Bára a Lumíra Olšovského. Dějově se divadelní verze příliš neliší od té filmové. Barová zpěvačka Deloris se stane svědkyní vraždy a její přítel, mafián Curtis se jí rozhodne zbavit, protože by proti němu mohla svědčit u soudu. Nesmělý policista Eddie, který je do Deloris zamilovaný už od studentských let, se ji rozhodne ukrýt v klášteře. Temperamentní zpěvačka se dostává do střetu s dosud poklidným životem jeptišek. Své uplatnění nakonec najde jako vedoucí klášterního sboru, který se stane senzací a do poloprázdných kostelních lavic přiláká davy lidí.

Hudbu složil Alan Menken, který patří k nejplodnějším muzikálovým autorům posledních desetiletí, ale spjatý je také s filmovým průmyslem a se studiem Disney. Popové melodie s lehkou příměsí soulu jsou energické a snadno zapamatovatelné.

Síla Sestry v akci spočívá především v hromadných scénách z kláštera, které mají švih a režisér Lumír Olšovský drobnými detaily dokázal využít jejich komediální potenciál. Chrámovou atmosféru dobře evokuje scéna Ondřeje Brýny se světelným designem Davida Janečka. Bohužel dějová linka navázaná na gangstery hledající Deloris je o poznání slabší, dialogy se snaží být vtipné za každou cenu, ale málokdy se jim to daří. To má za následek pomalejší rozjezd inscenace, ale jakmile se děj přesune do kláštera, nabere představení to správné tempo. Nutno podotknout, že problém s gangsterskou linkou je zakódován už v libretu, nikoli v plzeňském nastudování.

Charlotte Režná pojala Deloris v jemnější poloze, než jak ji známe z filmu. Zpočátku tedy není její střet s novým prostředím tak křiklavý, protože její barová zpěvačka je sice svérázná, ale není to úplně neřízená střela. Toto pojetí ovšem dobře zafunguje ve druhé polovině, kde si Deloris uvědomí, co pro ni přátelství se sestrami znamená. Obtížný pěvecký part Režná zvládá bez problémů.

Výborně si s rolí Matky představené poradila Stanislava Topinková Fořtová, která dokáže opanovat každou scénu, v níž se její asketická duchovní vyskytuje. Herečka vyniká přesným timingem svých ironických komentářů i skvělým zpěvem. Komický potenciál Sestry Marie Patriky dokázala hezky využít Andrea Holá a zaujme rovněž Kateřina Jechová v pěvecky náročném partu Marie Roberty. Z mužských představitelů na sebe nejvíce pozornosti strhává Pavel Klimenda jako odstrkovaný a nedostatkem sebevědomí trpící Eddie.

Sestra v akci bude v Plzni nepochybně diváckým hitem, Olšovský v ní naplno využívá dispozic souboru a přináší nekomplikovanou, ale vkusnou zábavu.

Příliš velké sousto

Jedním z dominantních směrů, kterými v posledním čtvrtstoletí míří muzikálový žánr, jsou takzvané jukebox muzikály, jež těží z popularity již existujících písní. Tento druh muzikálů samozřejmě nevznikl až v posledních 25 letech, ale jejich obrovský komerční potenciál si producenti uvědomili právě po premiéře Mamma Mia!, k níž došlo na londýnském West Endu v roce 1999 a inscenace se tam v divadle Novello hraje dodnes.

Muzikál přenesl na jeviště populární písně švédské skupiny ABBA, nejedná se ovšem o životopisný kus o slavné kapele. Libretistka Catherine Johnsonová napsala letní komedii o jedné neobvyklé svatbě odehrávající se na fiktivním řeckém ostrově Kalokairi. Mladá Sophie na svou svatbu pozve tři bývalé milence své matky Donny, z nichž by každý mohl být jejím otcem, a ona se chce dozvědět pravdu předtím, než se vdá. 

Popularitu titulu patřičně zvýšilo filmové zpracování s Meryl Streepovou a Piercem Brosnanem v hlavních rolích. Česká premiéra se odehrála v roce 2014 v pražském Kongresovém centru a v současnosti mají Mamma Mia! na repertoáru Městské divadlo Brno a ostravské Národní divadlo moravskoslezské. Most je tedy v Česku prvním činoherním divadlem, které získalo na uvádění tohoto díla licenci.

Krok je to vskutku odvážný, protože písně skupiny ABBA jsou náročné i pro zkušené zpěváky. O to víc překvapilo, že se v Mostě rozhodli obsadit tento titul čistě z vlastních zdrojů bez využití hostujících interpretů. Což o to, zkušeností s muzikálovým žánrem mají v Mostě dostatek (naposledy tam na konci roku 2024 uvedli Hello, Dolly), jenže tentokrát svoje síly bohužel poněkud přecenili.

Ze sólistů dokáže pěveckým nárokům dostát pouze Karolína Herzinová jako Donnina kamarádka Tanya. I proto je její hudební číslo Does Your Mother Know (písně uvádím pod jejich známějším originálním názvem, byť jsou v inscenaci samozřejmě přeloženy do češtiny) nejenergičtější a nejzdařilejší částí večera. Michaela Krausová v roli Donny zvládá dobře méně náročné pěvecké pasáže, ve stěžejním hitu její postavy Winner Takes It All zakrývá technické nedostatky emotivností podání. Kateřina Hlubíková se jako Sophie viditelně trápí snad ve všech svých pěveckých výstupech, náročnější pasáže šeptá za hranicí slyšitelnosti (žádná hlasová indispozice ovšem hlášena nebyla a v činoherních scénách bylo herečce rozumět dobře). Jakub Dostál v úloze Sama Carmichaela ukazuje, že disponuje dobrým činoherním zpěvem, na hity kapely ABBA to ale většinou nestačí. Nejlépe proto vycházejí sborové scény, v nichž se jednotlivé nedostatky lépe skryjí.

Režisér Filip Nuckolls nestavěl inscenaci jako sled vypointovaných hudebních čísel, je znát, že inklinuje k činohře a jednotlivé výstupy na sebe nenásilně navazují. Právě v činoherních scénách je mostecké nastudování nejsilnější, vtipně vyznívá třeba samotná svatba a po herecké stránce je komediálně zdařile rozehráno svádění zakřiknutého Billa (Vít Herzina) rozdováděnou Rosie (Veronika Týcová) během písně Take a Chance on Me. Příliš pozitivní dojem nezanechává choreografie, která nadužívá princip, kdy company obklopí kolem dokola zpívajícího sólistu.

Naopak vydařená je scéna Lukáše Kuchinky, který nespoléhá na projekce, ale postavil bytelný prázdninový dům, s pomocí točny se daří plynulým přechodům mezi jednotlivými lokacemi. Potěší rovněž živá kapela pod vedením Františka Krtičky.

I přes výše popsané limity bude nejspíš inscenace divácky úspěšná, na mnou zhlédnuté repríze se dočkala i standing ovation. Potenciál této muzikálové komedie se ovšem v Mostě naplnit nepodařilo.

Dobrodružství mezi fjordy

Vedle světových muzikálových titulů se v Městském divadle Brno snaží pravidelně uvádět rovněž původní tituly. Loni na podzim to byl například Winton, druhou světovou novinkou této sezony se pak na Hudební scéně stala dobrodružná rodinná podívaná ViK!NG. Za tou stojí stejný tvůrčí tým, který v roce 2022 uvedl úspěšný muzikál na motivy moravské legendy Devět křížů, jenž má za sebou již téměř stovku repríz a divácký zájem o něj neupadá.

Místo temného příběhu lásky a pomsty se však tentokrát trio Robin Schenk, Petr Štěpán a Miroslav Ondra rozhodlo pro odlehčené vyprávění o dospívání a generačním střetu, které tvůrci zasadili do atraktivního fantasy světa inspirovaného severskou mytologií. Hlavním hrdinou je sedmnáctiletý Johan, který je synem barda Harpy, ovšem představa, že by jeho kariéra směřovala v otcových šlépějích, se mu vůbec nelíbí. Mnohem radši by se totiž stal obávaným válečníkem, o němž se písně zpívají. Spolu se svým novým kamarádem, vynálezcem Svenem Pumpou se vydává na vikinskou slavnost, aby se připojil k armádě náčelníka Gudbranda. Vikingové se mu sice vysmějí, ale Johan se nakonec trochu nešťastnou náhodou stejně vydává na drakkaru na otevřené moře. Mezitím se na východě formuje armáda knížete Fjodora, který získal mocného spojence v podobě Kostěje Nesmrtelného...

Velkým kladem brněnské novinky je hudba, Robin Schenk potvrdil, že patří k nejzajímavějším českým tvůrcům v oblasti hudebního divadla. Záměrně eklektický soundtrack má mnoho inspiračních zdrojů, některé skladby mají rockový říz, v jiných se objevují irské motivy, zazní rapová skladba a píseň Johanova strýce, drakobijce Haftora přináší do severského příběhu překvapivý karibský vibe. Pro každého diváka se tu najde něco, minimálně hospodská hymna Vikingů Hod kancem se zaryje do paměti okamžitě, přitom ale Schenk rozhodně nesází na jednoduchost. Právě naopak, hercům život vůbec neusnadňuje a žene je svými skladbami až na hranu jejich možností. Nakonec to ale všichni (pravda někdy trochu silově) zvládají a s náročnými party si dokáží poradit.

ViK!NG okouzlí také svou výpravou. Podobně jako u loňské Pohádky o živé vodě se scénograf Petr Hloušek rozhodl pro kombinaci velkolepě pojatých kulis s propracovanými projekcemi, potěší i vymazlená loutka draka. Fantasy atmosféru výborně podtrhují rovněž kostýmy Romana Šolce.

S čím má ovšem inscenace Petra Štěpána, který jako režisér debutuje, problém, je přílišná délka. Premiérové představení trvalo téměř tři a čtvrt hodiny, což je na komediální rodinný titul dost přes čáru. Libreto je zbytečně upovídané a v první polovině, kdy je potřeba představit značné množství postav, i dějově řídké. Občas se najdou i nějaké logické nedostatky (například mi nebylo jasné, proč Kostěj mefistofelovsky svádí Johana, aby se postavil do čela jeho armády, když jediné, co ve skutečnosti potřebuje, je jeho krev), ty lze ale v rámci odlehčeného dobrodružného žánru prominout.

Na druhou stranu se Štěpánovi s Ondrou podařilo dostat do scénáře značné množství podařených gagů. V tomto ohledu vynikají především Milan Němec jako Johanův otec Harpa Fenderson a spoustu skvělých hlášek do inscenace vnáší za všech okolností věcný Sven Pumpa v podání Maxmiliána Riedla. Smích vzbuzují i nepatřičně filozofické repliky Druida, kterého ztvárnil Ladislav Kolář.

Výborně si s postavou hlavního záporáka Kostěje poradil Jiří Mach, kterému se podařilo skloubit zlovolnost s komediální nadsázkou. Kostěj proto často vzbuzuje smích, ale zůstává důsledným antagonistou a nesklouzává do karikaturní polohy (což je problém, který občas postihuje záporáky v disneyovských muzikálech). Jakub Mauer v roli Johana prochází nejvýraznějším vývojovým obloukem – od chlapce vzpírajícím se rodičovské autoritě přes člověka, jemuž popletla hlavu moc, až po mladíka, který dospěl a uvědomil si, že rodinu a přátele mu pochybná sláva nenahradí. Nejvýraznější ženskou postavou je náčelníkova dcera Heike, která je v podání Karolíny Anny Měřínské sympaticky přímočará, za počáteční přezíravostí vůči svým vrstevníkům skrývá touhu po uznání a pochopení.

Kdyby se povedlo brněnskou inscenaci tak o půl hodiny zkrátit, rozhodně by jí to prospělo. I takhle ale nabízí výpravnou podívanou a přináší na poměry českých muzikálů neobvykle vycizelovanou hudební složku.