Jak bývá u Klimáčka zvykem, zalidnil svůj text originálně načrtnutými charaktery s lehce bizarními vlastnostmi či zvyky. Titulní kurýr Jeník (Martin Mejzlík) jezdí pro zásilkovou službu, ačkoliv se v mládí toužil stát lékařem. Nyní pečuje o svou matku (Ludmila Mecerodová), která má alzheimera, a dohaduje se se svou dcerou Elou (Eliška Jechová), která praštila s vysokou školou a raději začala prodávat kávu ze svého pojízdného stánku. Když jednoho dne nedorazí pečovatelka a Ela musí nutně zařídit pohřeb pro své uhynulé morče, je Jeník nucen vzít svou matku na rozvoz zásilek s sebou, což vede k řadě nepředvídatelných situací a k tomu, že ne každá zásilka dorazí ke svému adresátovi.

Kurýr se setkává s řadou podivínů, jako je manažer firmy AIA (Ladislav Špiner) zabývající se umělou inteligencí, jenž si doma už několik desítek let pěstuje kvásek, který považuje za svého bratra, říká mu Hubert a najímá mu chůvy, aby mu zpívaly písničky ze Semaforu. Je tu rovněž vysloužilá loutkářka Julie (Romana Chvalová), která touží si ještě jednou promluvit se svým zesnulým manželem (Josef Pejchal), a nechá si proto u firmy AIA vyrobit jeho avatara. Prepper Nepomuk (Alexandr Postler) se připravuje na kolaps civilizace, vytváří si zásoby a chystá se na osamělý život v dobře vybavené chatě v lesích. Roztodivné společenství doplňuje manželský pár podnikatelů – Ivana (Petra Janečková) vlastní salón PetMemory a nabízí lidem šperky či jiné vzpomínkové předměty na jejich zesnulé mazlíčky, zatímco její manžel Michal (Jan Vápeník) se považuje za kanadského indiána a živí se vyháněním kun z půd a podkroví.

Každá z postav je něčím zvláštní, ale jejich starosti se často týkají všedních věcí, které mohou být divákovi povědomé. Problematičtější stránkou Klimáčkových dramat je proplétání jednotlivých osudů ve funkční dramatický celek. Jeho novinka po této stránce hapruje ještě o poznání více než předchozí kus uvedený ve VČD Kdo se bojí Beatles? Postavy se tak sice potkávají v prostoru a čase, ale jejich dějové linky spolu interagují jen pramálo a někdy čistě na technické úrovni (třeba u postavy preppera, která se zajatecké scény v bytě manažera účastní snad jen proto, aby tam přinesla švýcarský nůž).

Nuckollsova inscenace sice není nijak dlouhá, ale především v první půli by snesla ostřejší dramaturgické škrty. Klimáček je totiž někdy hodně repetitivní, aniž by ovšem opakováním motivů prohluboval charakter postav. Když například majitelka salónu PetMemory poprvé popisuje, jaké všemožné upomínkové předměty může nabídnout, je to vtipné. Podruhé je to snesitelné, ale když se podobná scéna opakuje potřetí, divácká pozornost logicky upadá. Tempu první půle neprospívá ani to, že se k publiku značná část informací dostává pomocí monologů jednotlivých postav.

Opravdový švih získává dění před přestávkou snad jen v okamžiku velmi zábavného dialogu, v němž Julie přináší materiál, s pomocí něhož jí má firma vytvořit věrného avatara jejího manžela. Spojuje se tu slovní humor s jemnou situační komikou, když Chvalová v roli Julie do omrzení předkládá fotografie z loutkářských vystoupení pro vesnické mateřské školy v okolí Pardubic, zatímco Špinerův unavený manažer špatně snášející jet lag po cestě z Ameriky si na stole připravuje lajnu kokainu, po jehož konzumaci se hyperaktivně vrhá do popisu nabízené služby.

Na Klimáčkově hře je znát, že se jedná o dramatickou novinku, dotýká se proto celé řady aktuálně diskutovaných témat. Nejzásadnější z nich je stárnutí populace a s tím související nárůst degenerativních onemocnění, přičemž nedostatek dostupné péče dnes lidi často nutí, aby se na úkor vlastního zaměstnání a osobního života postarali o své blízké. Další témata jsou nastíněna spíše zběžně, třeba vzestup umělé inteligence přináší otázku, zda se lidé k technologickému pokroku neupínají příliš a zda jim umně generovaný (ale přesto strojový) obsah může nahradit skutečnou mezilidskou komunikaci.

Nuckollsova inscenace dokáže zaujmout netradičními postavami, ale velmi rychle ztrácí tah na branku. I když divadlo Klimáčkovu hru inzeruje jako komedii a některá absurdní zápletky v sobě skrývají komický potenciál, skutečně zábavných scén je jen několik.