Jedny korále z mnoha stran
Barbora Dynybylová
Korále jsou něčím, co si na sebe člověk dobrovolně klade. S veškerou jejich krásou i tíží.
(Marcela Mikulášková)

Vstoupila jsem do sálu A studia Rubín a usadila se do poloprázdného hlediště. Zhaslo se a jediný zdroj světla poskytovaly otevřené vstupní dveře, skrze něž vzápětí vešly herečky Halka Jeřábek Třešňáková, Gabriela Mikulková a Štěpánka Todorová. Své entré do Korálů okolo hrdla pojaly stylizovaně: z jedné strany jeviště na druhou se přemísťovaly za využití trhavých pohybů a nepřirozeného rytmu chůze. Již od začátku tak tvůrčí tým v čele s Eliškou Balog a dramaturgyní Lucií Ferencovou naznačil, že právě zkoumání různých přístupů ke zdánlivě obyčejným činnostem a ohledávání perspektiv v rozmanitých situacích se stane zásadním postupem, skrze nějž bude budovat svou lyrickou koláž o autorce stejnojmenné básnické sbírky Marcele Mikuláškové.
V zadní části jeviště se nachází komplex bílých kvádrů, jehož přední strany kompletně zakrývají desky, takže z pohledu publika působí plasticky. Právě o čelní část této jediné kulisy se opírají herečky, když otevírají představení a svými pohyby implikují opilost či projev nějaké nemoci. V levé části komplexu je první plocha vysoká tak, že když se na ni chtějí Jeřábek Třešňáková, Mikulková a Todorová dostat, musí buď vyskočit a přitáhnout se, nebo využít odrážecí stoličky ve výklenku zdi. Z této plochy vede asi šest schodů k druhé plošině, jež výrazně přesahuje běžnou lidskou výšku. Scénografie se stává dalším pomyslným členem ansámblu, jelikož její rozložení poskytuje hrací trojici mnoho prostoru pro různorodé pohybové akce, které tvoří jeden ze základů Korálů. Máme možnost sledovat například Todorovou chodící po rukách, zatímco má nohy opřené o desku, či využití schodů jako pohodlné lenošky v rámci „kuřácké přestávky“. Motiv hrany plochy a předních desek jako něčeho, co ženy neustále překračují a odkazují tak k různým přechodům v životě, se opakuje v průběhu představení několikrát.
Právě využití rozmanitých prostorů netypického komplexu odkazuje k básním Marcely Mikuláškové, z nichž se skládá celá inscenace, v níž přirozeně absentuje výraznější dějová linka. Autorka ve své tvorbě zkoumala neobvyklé záhyby lidské duše a propojovala hluboká témata víry s každodenními starostmi. Ke schopnosti zpoetizovat intimní momenty života jí pravděpodobně napomohl její osobní příběh, jenž naplnila uměleckou činností v oblasti herectví, básnictví i režie a který skončil tragicky v roce 2004. Z programu lze vyčíst, že zejména závěr života byl ovlivněn osobními, pracovními i zdravotními problémy. Přesto právě krátce před smrtí odevzdala své básně k úspěšnému publikování. Její život zřejmě budil mnoho kontroverzí a přirozeně nabízel mnoho úhlů pohledu, jak básnířčin život hodnotit – i z tohoto důvodu se rozmanitost perspektiv možná stala jedním z leitmotivů Korálů. Toto rozhodnutí mohl podpořit také fakt, že poezie bývá zpravidla nejednoznačná a otevřená nespočtu interpretací.
Herečky, které pravděpodobně zobrazují tři různé životní fáze umělkyně samotné, pronášejí několik básní a při jejich opakované interpretaci vždy rozehrávají trochu jinou situaci. Nejenže společně ohledávají hranice a možnosti jednotlivých scén, navíc tím také podporují neustále zacyklený koloběh tohoto uměleckého počinu. Máme tak možnost slyšet v několika verzích například (volně interpretováno): „Miloval mě Bůh tuto noc jenom třináctkrát.“ V jednu chvíli slyšíme tento verš zpoza vstupních dveří z úst Todorové, která přitom hraje na klavír v předsálí a větu pronáší ve značně veselém tónu. Později pak slyšíme identická slova znějící velmi melancholicky a smutně. Tvůrčí tým možná opět zdůraznil svůj inscenační přístup založený na pozorování různých možností, jak říci stejná slova různými způsoby. Možná se Mikulášková stala nástrojem pro zkoumání různých úhlů pohledu na rozmanité životní situace, aby nám rozšířila obzory?
Skládačka, již inscenační skupina dává dohromady, na mě působila jako kubistický obraz, v němž při trpělivém sledování objevuji skryté významy a vzájemná napojení různých tvarů, kterým zároveň třeba nerozumím. Při vzdálenějším pohledu ale vidím smysluplný celek. Právě tak „zmateně“ a zároveň uceleně na mě působila i divadelní koláž Korále okolo hrdla.