Značku spolku lze podle jeho členů, z větší části absolventů Vyšší odborné školy herecké, rozklíčovat jako lehce provokativní šarádu Murder By Art. Dramatické dílo, pod nímž je podepsán populární britský autor Duncan Macmillan (ročník 1980) se v Čechách už objevilo v dřívějších inscenacích, připomeňme jevištní realizaci hradeckých Klicperovců z roku 2020 a ztvárnění plzeňskou činohrou o dva roky později. Já jsem se s ponorem do narušené psychiky mladé herečky poprvé seznámil díky inscenaci nitranského Divadla Andreje Bagara (2018). Macmillan se těší důvěře našich divadelníků i dalšími svými opusy, několika realizací se dočkaly Všechny báječný věci, Plíce či Monstrum.

Hra začíná výjevem z Čechovova Racka, po dialogu Niny a Kosti padá opona a protagonistka se hroutí, příčinou je i přemíra konzumovaných „povzbuzovadel“, herečka dobrovolně odjíždí do psychiatrického zařízení, kde se při odvykání omamným látkám chová zprvu poněkud vzpurně. Pokouší se být inkognito, ačkoliv je některým spolupacientům povědomá, absolvuje skupinovou psychoterapii. Seznamuje se s problémy ostatních, posléze je propuštěna, doma ji rodiče (stále u nich má svůj pokojík) přijmou poměrně chladně, matka i s výčitkami. Ve finále se Emma, Sára či Lucy (během léčby „takticky“ proměňovala podobu svého křestního jména) opět dostává na jeviště a spolu s Čechovovou Ninou Zarečnou se utvrzuje v tom, že je herečka.

Hlavní role nabízí příležitost pro vyklenutí dramatického oblouku, viděl jsem pozoruhodné kreace Barbory Andrešicové v nitranské verzi i Natálie Holíkové v Hradci Králové, tentokrát se v zásadní úloze střídají představitelky tři. Režisérka Jolanta Lipková jim dává prostor „na střídačku“, někdy jedna po druhé převezme part téměř uprostřed věty, jindy ta další nakráčí na nový výstup, občas se všechny tři k sobě vzájemně tulí. Jsou typově velmi rozdílné, čemuž lze rozumět jako pokusu o ztvárnění různých fazet jedné osobnosti, divadelní tvar ona zvláštnost ovšem poněkud tříští. Jedna Emma (Kateřina Zapletalová) je hystericky umíněná, druhá (Veronika Kratochvílová) „mládežnicky“ oražená. Spontánně nejcitlivější polohu prezentuje Viktorie Mellešová, však také dostává prostor při ztvárnění nesnadného návratu domů a setkání s poněkud chladnými zploditeli. Barbora Jelínková přesvědčivě ztvárňuje lékařskou autoritu, při vedení skupinového sezení je její neochvějnost v roli řídící terapeutky autoritativně nasládlá, nelze si nepřipomenout vrchní sestru z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Vyčítavý chlad protagonistce svědčí v partu matky. V pánské sestavě přesvědčí Josef Horák o autentických problémech několika pacientů (působivý, inscenaci dynamizující psychotický záchvat jednoho z nich i vehemence mutujícího mladíčka), také o korektní odtažitosti hereččina otce. Martin Čarný ztělesnil rozvážného nemocničního zřízence Fostera, vyznačujícího se laskavým kontaktem s dočasnými klienty léčebny, jeho empatie má ovšem určité meze. A Vladimír Bastl představuje pacienta s roztěkanou citlivostí i vnitřním humorem (part se prolíná s postavou hrdinčina zesnulého bratra Marka) a také divadelního Kosťu Trepleva. Postavy se ne úplně jasně přelévají jedna do druhé, vždyť principem terapie je ztvárňovat někoho jiného a přimět tím „pacienta“ k odstupu od sebe samotného.

Hrací prostor v Rock Café je rozdělen na jeviště s minimálním mobiliářem a před publikem umístěnými sedačkami v terapeutickém půlkruhu, k němuž vlastně podobným obloukem přiléhá první řada pro diváky, což by mohlo naznačit i jejich možné vtažení do hry, nedojde však k němu. Herecké akce takto nablízko vycházejí ovšem jako ty nejsugestivnější. Začátek inscenace však příliš přesvědčivě nepůsobí, krátký výjev z Racka vypadá jako provedený od té nejhorší šmíry (záměrně?), a než se rozjedou standardní psychoterapeutické výstupy, jeví se i příjem v léčebně jako divadelně rozpačitý. Navíc podivná hra s blikajícími světly, která v průběhu inscenace často přejde v stroboskopické orgie, divákovi na soustředění nepřidá. Naopak jedna z nejsilnějších mizanscén, kdy „zpovědi“ pacientů akcelerují, zkracují se a nabývají tak na dramatické účinnosti, střídání světla a tmy využívá smysluplně. Inscenace se sympaticky snaží upozornit na neurózy a psychózy naší doby, předchozí jevištní dílo Formace M.B.A. Company My děti ze stanice ZOO, kterou má soubor od roku 2022 stále na repertoáru, však míří do našich nejistot i svědomí účinněji.