Představení Stalo se mi tělo probíhalo na domácí půdě souboru v divadle Polárka. Fyzické představení pro malé děti od 5 let dalo divákům nahlédnout do tělní dutiny a na klíčové orgány lidského těla skrz postavy Kapitána Srdíčka, Inspektorky Střevoklkové a Šampiona Dechu, ti se starali o tělo přes den. V noci přišel na scénu růstový hormon, jehož práci ale narušovala noční můra, která zabraňovala správnému růstu. Orgány byly ale velmi abstraktní, děj dosti repetitivní a z reakcí dětí jsem vycítila, že z představení odcházely s určitým zmatením, jak to tedy celé je, spíše než s nějakou konkrétnější představou.

Při dalším představení, Táta už nemůže pražského uskupení Ufftenživot, si na své přišly nejen děti, ale i rodiče. Nebudu, nechci, lízátko, vzteká se loutka chlapečka a rodiče padají smíchy. Cítí se tak trochu jako doma. Tatínek je vyčerpaný, ztratil nervy. Musí se tedy vydat za dobrodružstvím, následovat jelena, přemoci příšery z Lega a nechat se zavést zpět sám k sobě. Vydechnout a s novou trpělivostí, ale i s časem pro sebe se vrhnout zpátky do koloběhu života. Představení doprovázely titulky s dokumentárními výpověďmi maminek a tatínků o tom, jak složité je se z toho všeho nezbláznit a neztratit sám sebe. Na konci představení byly děti pozvány na pódium, aby si společně s herci a lektorkou pohrály a prohlídly rekvizity, a dospělým byla dána zhruba půlhodinka na oddech a popovídání s ostatními rodiči.

Dokumentární představení pro děti i dospělé Kawloon vypráví o příběhu největšího paneláku na světě. V Hong Kongu stával dům, který obývalo kolem padesáti tisíc obyvatel. Po určité době byl zbourán a nahrazen parkem. Inscenace vypráví příběh Tuana a jeho průvodkyně Aiko, malého pejska. Hrdinové příběhu objevují město ve městě a jeho obyvatele, hledají si cestu k sobě, i přes křivdy a bolest. Představení je stínohrou s dokumentárními fotografiemi a přináší naprosto inovativní metodu vyprávění příběhu s pomocí baterek, promítání fotek, sound designu a laskavého dialogu Tuana a Aiko.

Poslední představení na mém seznamu byla maďarská inscenace Charlie. Elektrický invalidní vozík a zdravotně postižený performer v hodinovém sólu ukázal to, co si zdraví lidé dokáží představit jen stěží. Jak dlouho trvají jednoduché denní úkony a úkoly, že tělesně postižení touží po pohybu, po tanci. Károly Tóth odhalil ve svém hodinovém nonverbálním výkonu sám sebe, svoje schopnosti, svá trápení. Obnažil se před diváky, a to doslova. Spíše než pro děti tedy bylo určeno dospělým, k zamyšlení nad tím, co znamená žít s tělem, které tak úplně neposlouchá, ale které je tím, co nám bylo dáno do vínku. Obdivný bouřlivý potlesk zahrnul performera, dojal celý inscenační tým inscenace Charlie a zároveň dokázal, jak silný zážitek pro všechny diváky bylo zažít hodinu života reálného Károly Tótha.

Nabídnuté inscenace hodnotím jako tematicky i formálně široce rozkročené. Divadelní svět Brno tak obsáhl opravdu rozmanité žánry divadla pro děti i pro dospělé. Všechna představení spojují silné osobní příběhy a úzké tematické propojení s životy performerů, tvůrců samotných. U dětských představení také oceňuji úspěšnou snahu nehrát jenom pro děti, ale i pro jejich rodiče, protože právě oni jsou velkou částí diváctva dětských představení. Divadelní svět Brno nám tedy letos ukázal, že do divadla se s dětmi nemusíte bát chodit, nudit se totiž určitě nebudete.