Účastníky audiowalku přivítá před pražským palácem Bellevue na Smetanově nábřeží (kde režisér od roku 1943 žil s herečkou Marií Paulovou) postava průvodkyně nebo spíš v duchu příběhu vůdkyně davu - paní Jaroslava. Spiklenecky, s pomocí hesla, jež zní „Nejsme národ fašistů“, si zformuje výpravu nebo chceme-li dav, který se vydává po Svitákových stopách. Směrován je přitom tajemnou postavou pana Emila, který k účastníkům pátrání promlouvá ze sluchátek hlasem Vladimíra Javorského. Nutno na tomto místě zmínit subjektivní dojem. Pokud jste viděli geniální seriál České televize Bohéma, je těžké se při poslechu Emilových indicií ubránit představě Vlasty Buriana, jehož herec v seriálu skvěle ztvárnil, a to s mimořádným smyslem pro nápodobu a zároveň s vlastní hereckou invencí. Možná je tomu tak právě proto, že král komiků ve Svitákově příběhu také hraje důležitou roli a podobně jako on zakusil po válce hněv samozvaných spravedlivých, mnohdy lidí, kterým za války pomohl.

Opuštěnost a zchátralý interiér paláce, jímž výprava v úvodu prochází, dává prostor fantazii, lze si tu snadno představit opulentní večírky za účasti nacisiticých pohlavárů a filmových hvězd, které jejich účastníkům po válce tolik uškodily. V případě Jana Svitáka to byly ovšem hlavně pomluvy a „zaručené informace“ o tom, komu uškodil a koho měl na svědomí (v jeho příběhu tak jako údajné oběti figurují Karel Hašler, Oldřich Nový, Anna Letenská nebo první manželka Vilma Svitáková - Kocourková).

Výprava pokračuje na Anenské náměstí, k Divadlu Na zábradlí, v jehož sousedství stojí bývalý hotel. Čekáme, zda se neobjeví Sviták, který tu měl být krátce ubytován, a po chvíli pokračujeme dál k údajně tajnému bytu Vlasty Buriana na adrese Betlémská 14, kde prý býval režisér s manželkou častým hostem večírků a kde se má nyní skrývat. Imaginární koláž vjemů tvořících atmosféru události ve sluchátkách diváků skvěle dotváří dadaisticky poskládané útržky replik ze Svitákových rolí, které se opakují a vyvolávají dojem zběsilého života mezi filmem a drogovými flámy. Jaroslava v podání vynikající Nataši Bednářové (o níž ještě bude řeč) neustále aktivizuje dav svými dotazy („Co vy jste dělal za války?“ apod.) případně k pobavení nás - publika bodře informuje náhodné kolemjdoucí, jak jsme v honu na kolaboranta daleko nebo jaké jsou poslední zprávy o jeho výskytu. Pousmání nebo smích zasvěcených se ale rychle dokáže změnit v zatrnutí při představě, jak sugestivní a úspěšně manipulující mohli podobní vůdci lynčů být.

Následuje zastávka před policejní stanicí v Bartolomějské - dějišti policejního výslechu, po němž byl Jan Sviták propuštěn a vydán tak na milost běsnícímu davu. Ten štvance hnal až k osudnému místu - Kostelu svatého Martina ve zdi. Zde se na nahrávce ke slovu dostane vnuk účastníka lynče (Václav Marhold), s lítostí přizná dědečkovo zapojení a některé z nepravd uvede na pravou míru. Nastíní přitom krutost aktivních pronásledovatelů a nebezpečnou lhostejnost přihlížejících. Tematickým vrcholem inscenované štvanice je závěrečná prohlídka v Divadle X10. Na jednoduchých panelech si diváci přečtou, jak to bylo ve skutečnosti s výroky a činy Jana Svitáka, co je a co není dokázáno, kolik se dochovalo důkazů. Finální projekce protagonistova životopisu a společné zastavení publika s tvůrci audiowalku má charakter nepatetické piety.

„Voláme všechny Čechy“ je součást projektu, kterým zve Divadlo X10 ke spolupráci mladé režiséry a tvůrce. V tomto případě jde o režisérku a spolutvůrkyni výchozího textu Danielu Samsonovou, která se tak uvedla jako pozoruhodná invenční autorka. Kromě textu a jeho kompozice (společně s Klárou Metge a Pavlem Brůčkem) zabodovala volbou herečky, na níž vycházka stojí. Nataša Bednářová je suverénní a pohotová improvizátorka, bez zaváhání se převtělila do ordinérní a užvaněné tetky, které známe jako postavy informovaných domovnic či domovních důvěrnic. Je naprosto přesná v mluvě i při intuitivním používání docela nepatrných gest a postojů. Svou hereckou inteligencí si okamžitě dovede získat zvědavou pozornost publika, které se ochotně naladí na přiměřeně parodickou rovinu jejího projevu. Její studie odhodlané a všeho schopné ženy z lidu, která přece jen brání právo našince na klidný život („Člověk by se zas chtěl v klidu projít po hlavním městě a nebát se, žejo“), vyvolává chuť vidět herečku i v dalších rolích.