Nejprve sledujeme Jana Bártu, jak v miniaturním, takřka trpasličím modelu Studia hrdinů, jež přesně replikuje použitou scénografii a typické výběžky ze stěn, staví maják. Stavba z modelu se následně projeví v jevištní realitě a sál začne obíhat pruh žlutého světla. V tom po schodech přibíhá křičící Pavlína Štorková, která proplétajíc se skrz diváky prchá neznámo před kým. Útočiště nachází až na scéně, u Správce majáku (Bárta) a mezi dvojicí se začíná rozvíjet vztah s velmi podivnou dynamikou. Posléze se objevuje i Jan Jankovský s maskou ženy na hlavě. Je skutečně třetím do party, jelikož u velmi neromantických randíček i následného sado-maso večírku dělá Bártovi se Štorkovou křena. V průběhu představení všichni tři herci hrají množství postav, přičemž občas vystupují sami za sebe a odkazuje se na jejich skutečné životy. Narážky jsou to ryze intimní a pro herce mohou sloužit jako forma autoterapie – Jankovský například zmiňuje své vypíchnuté oko, Štorková zase opakovaně hodnotí své tělesné proporce. Co měly tyto poznámky předat běžnému divákovi, nevím.

Stejně nejistý si jsem u několika bajek, jež inscenaci proplétají. Nejprve slyšíme o myšce, která psovi závidí jeho popularitu u lidí, a tak ho naláká do své nory, kde mu vypíchne obě oči. Nejmarkantněji se však navrací příběh o stárnoucím koni a káčátkách. Kachna slíbí koni, že neumře, když u jezírka bude chránit její mladé. Kůň se však v oáze pouze dosyta napije a nají, načež ze strachu zbaběle uteče a na káčátkách si smlsne kočka. Přestože bajky mají dětinsky zvířecí protagonisty, vždy se točí okolo velkých otázek smrti a zodpovědnosti jednotlivce. Tento zvláštní kontrast podporují i mnohé inscenační prostředky – zatímco vzletná hudba Dominika Gajarského podtrhuje naivní pohádkovost, videoprojekce s obrovskýma kočičíma očima působí zase zcela opačně, fatalisticky. Motivy z jednotlivých bajek se refrénovitě vrací, někdy explicitně, jindy jen náznakem, a divák se tak může pídit po tom, co jimi chce autor sdělit.

Ustavičné hádání, které nikam nevede, však diváka začne po čase iritovat. Proto jsem většinu uloudané devadesátiminutové stopáže sledoval zejména skvělý výkon Pavlíny Štorkové. Už od svého zběsilého entré uvědoměle přehrává a exaltovaně paroduje psychologické herectví. Její pitvoření dodává inscenaci potřebný život, který v textu či unylé scénografii výrazně chybí. Bárta s Jankovským také hrají dobře, ale jejich výkony tuto neomalenou a určující hravost postrádají. Navíc mi přišlo, že jsou z mnohoznačného textu stejně zmatení jako já. V závěru se herecká trojice skutečně stane trpaslíky a v červených čepičkách a botičkách se na sněhové vločce snese do zahrady, aby zachránila lidstvo. V křoví už na ně ale čeká kočka. Trpaslíci vypráví o životě, jehož smysl pochopíme, až když je příliš pozdě. A vypráví o něm (vycházím i z reakcí ostatních diváků premiéry) neproniknutelně nečitelnou formou. Z Horákovy strany může velmi dobře jít o geniální sebeironický vtip, jehož pointa akorát nikomu nedošla. Já se přikláním spíš na stranu obyčejného tvůrčího omylu.