Dramaturgii letos propojovalo téma lidské důstojnosti, měly zaznít hlasy přehlížených. Navzdory programovým škrtům se však uskutečnilo hostování inscenace Ota z repertoáru divadla Jozefa Gregora Tajovského ze Zvolenu.

Původní drama Michala Ditteho v režii Julie Rázusové je jedním z příkladů silně emočního přemosťování minulosti a současnosti. Zpracováním příběhu o umlčování investigativní novinářky Oty Plávkové pozvedl tvůrčí tým ve výpravném a bohatě obsazeném projektu lokální téma k nadnárodnímu a nadčasovému přesahu. Každý národ má ve své historii hrdiny, leckdy skryté, jindy jménem povědomé, i obecně známé. Nezřídka jsou většinovým lidem oslavováni nebo následováni (tichou podporou či veřejně), zato představiteli vládnoucí vrstvy zatracováni a pronásledováni. Současnost také zavdává příležitost k hrdinství, projevu solidarity či k akci, ať třeba v každodenním zápasu o důstojnost, nebo v dlouhodobém horizontu boje za lidská práva či proti letargii...

Z minulosti se pak nemálo z nich dočkalo legendárního zdomácnění, na jiné se téměř nebo úplně neprávem zapomnělo, jiní jsou stále přítomni v kolektivní paměti komunit a míst a jejich odkaz jako pochodeň putuje z ruky do ruky. Na již odešlé navazují další odvážní, odhodlaní a ve svém postoji nezlomní, protože morální hodnoty jako slušnost, poctivost, pravdomluvnost nebo ohleduplnost jsou v neustálém ohrožení. Jejich významové protipóly totiž pořád otáčejí kabát.

Ústřední postavou dramatu je rodačka z Banské Bystrice, která pracovala v redakci rozhlasu. Popularitu si Plávková získávala zveřejňováním kauz, v nichž se stavěla na stranu ukřivděných, porobených, znevýhodněných občanů… Během období tzv. Pražského jara, a především pak při Srpnové okupaci se stala klíčovým hlasem nesouhlasu s vpádem tzv. spojeneckých vojsk. Děj představení se rozvíjel od období politického rozvolňování konce 60. let 20. století, kdy dynamické tempo redakce odklepávaly nadějeplné úhozy do psacích strojů. Rok 1968 však dovolil vpád vojsk a obsazení strategických míst okupanty. Tím ale inicioval také rozhlasové vysílání z improvizovaných prostor a otevřený střet „poslušných, totalitní ideologii přitakávajících a nepoddajných“. A byla to právě Ota Plávková, která se během náročného období odmítala vzdát boje za svobodu slova, za respekt k pluralitě názorů, za esenciální lidskost. S prorežimními prověrkami dostala z rozhlasu výpověď. Její zprávy, úvahy a názory, které věcně rozdmýchávaly vtíravou propagandu, musely z rozhodnutí strany zmizet z éteru. Přišla o byt. Byla donucena vystěhovat se, opustit rodnou Bystrici, změnit zaměstnání a spokojit se s bratislavskou ubytovnou. Nevzdala se, i když ji umlčovali. Pevná ve svých zásadách vychovávala jako matka samoživitelka také své dvě děti. Až do roku 1989 žila pod drobnohledem StB. Nikdy jim však ani pod výhrůžkami nic nepodepsala. Ovšem, s neskrývaným údivem prožívala události okolo Sametové revoluce roku 1989, neboť v redakcích se personální obsazení téměř neproměňovalo…

Režisérka Julie Rázusová ve spolupráci s dramaturgem Jánem Chalupkou vytvořila působivý tvar, v němž se do reminiscenční trajektorie velnula veskrze aktuální alarmující situace, kdy jsou novinářky vystaveny nenávistným útokům, výhrůžkám o likvidaci, dehonestaci a diskreditaci. Tvůrci citlivě protkali narativní paralely tehdejší doby a dneška, avšak nesklouzli ani k lítosti, ani k obviňování. Nemuseli se ohnout k hodnotícím stanoviskům normalizačních postupů, či komentovat rozhodnutí tehdejších výkonných činitelů. Stejně tak nevyvinuli strategii „oplácet ránu ranou“, nýbrž vyzdvihli i v těch nejtěžších chvílích ponižování právě slušnost, morálku, pevný charakter. Dramaturgicko-režijní řešení znásobit hlavní postavu Oty vícero představitelkami udržovalo celek - se stále patrným tématem svobody a práva na svůj živost v důstojnosti - v neustálém varu a různorodosti. Vitální temporytmus představení podporovala živá hudba (Martin Husovský) se zjevným akcentem na intonaci a kadenci řeči, a také na prostor s ústřední, manuálně hýbanou točnou. Tělesnost performerů i práce s rekvizitou vytvářely jemně nostalgický obraz doby — od ohýbajících se zad přes opotřebované oblečení až po drobné předměty každodenního života. Dětské kolo, koloběžka či rohlíky se stávaly okamžitě rozpoznatelnými znaky určité životní etapy i kolektivní zkušenosti.

V letošním roce uplynulo sto let od narození Oty Plávkové. Inscenace jí jako redaktorce, matce a ženě vzdává hold a kromě toho skrze vzpomínku na ní vyzdvihuje potřebnost odhodlaných neslevit, nevzdat se za žádnou cenu společenského angažmá v boji za pravdu a svobodu projevu ve věcech veřejných. Není však divadlem intelektuálů, buřičským manifestem nebo moralistně zatíženým historickým dokumentem. Je přesně tím bezpečným esteticko-narativním rámcem, v němž je možné odžít si spektrum emocí včetně soucitu, ale i vzteku z napáchaných křivd, a dále se od individuálních vjemů a dojmů dobrat k širší perspektivě. Je tak sondou i výzvou zároveň, nenásilnou, promyšlenou a citlivou.