Děj vychází ze skutečné historické události v karmelitánském klášteře v Compiègne v době Velké francouzské revoluce, kdy bylo v roce 1794 popraveno gilotinou šestnáct karmelitek, jež se odmítly vzdát své víry. Hlavní hrdinkou literární předlohy i opery je fiktivní postava - Blanche de la Force, od dětství pronásledovaná úzkostí a strachem ze života. Doufá, že najde klid jako řeholnice v klášteře karmelitek a vstupuje do řádu. Ale revoluce kláštery ruší, duchovní jsou pronásledováni. Blanche ve zmatku prchá ze společenství sester, vrací se do svého revolucionáři vyrabovaného domova, pracuje tu inkognito jako služka a doufá, že tak unikne pronásledování, jemuž jsou řeholnice vystaveny. Odmítá nabídku karmelitky Matky Marie na návrat k ukrývajícím se sestrám. Když se však doslechne, že karmelitky jsou jako buřičky odsouzeny k smrti, náhlý vzdor proti nespravedlnosti jí dává vnitřní sílu a svobodu. Dospěla. Připojuje se ke svým družkám a jako poslední z odsouzených sester vstupuje vyrovnaná a beze strachu pod gilotinu.

Poulencova hudba je silná, má bohatou harmonickou stavbu, recitativy s melodickou linkou a dociluje neobyčejného vnitřního napětí. Autorovo hluboké náboženské cítění se odráží v působivém a capella Ave Maria a sugestivním závěru opery, kdy za zpěvu Salve regina odcházejí sestry postupně na popraviště. Při každém zvuku gilotiny, předepsaném v partituře, ubyde jeden hlas. Nakonec do mrazivého ticha zazní jímavé závěrečné tóny.

Světová premiéra opery se konala v La Scale 26. 1. 1957 v italštině, francouzsky poprvé zazněla 21. 6. 1957 v pařížské Théâtre National de l'Opéra. Na světových jevištích se dílo hrálo v dalších překladech. Porozumění textu je nutné - psychologicky a filozoficky pojaté dialogy a monology vyjadřují charaktery, citové pohnutky postav i jejich vnitřní svět. ND uvádí ´Karmelitky´ v originále s českými titulky. Produkce ve francouzštině s převahou českých pěvců tím rozhodně není světovější. Srozumitelnosti díla by velmi pomohlo, kdyby bylo v češtině jako v Opavě (2000) a v Olomouci (2006).

Režisérka Barbora Horáková Joly pojala Poulencovo historické drama z Francouzské revoluce jako symbolické připomenutí brutálních zákroků komunistického režimu v Československu proti církvi - konkrétně rušení klášterů v r. 1950 (Akce K - mužské kláštery, Akce Ř - ženské řády), jimž předcházely vykonstruované procesy s duchovními ústící v justiční vraždy kněží (Případ Babice 1951). Toto násilné mísení historických epoch a často nejasná symbolika však sugestivnost díla znevěrohodnily a rozmělnily. Inscenaci začíná Horáková Joly nikoliv hudbou, ale nahrávkou křičícího davu a jeho dobovou projekcí. Filmové dokumenty z 50. let se objevují během celé inscenace. Vše se odehrává na prázdném jevišti, nad nímž je zavěšeno šestnáct neony ohraničených čtvercových konstrukcí, které se spouštějí a naklápějí, mění charakter scény (palác de la Force symbolizuje knihovna). Jsou to zahrádky, o něž karmelitky pečují a okopávají je. V závěru opery se symbolicky stávají jejich hroby. Komunisté gilotinu neměli, své oběti odsuzovali ke smrti oběšením. Na pozadí jsou tedy promítány bosé nohy oběšené ženy, karmelitky stojí u zahrádek, při zvuku gilotiny zhasne reflektor nad hlavou příslušné řeholnice, ta odejde do zákulisí. Zůstávají zahrádky s kříži. Poulenc však konec vytvořil realisticky působivěji. Tím, že Horáková Joly použila poeticky laděný symbolismus, zřekla se vysoce dramatického účinku díla. Naopak lidsky dehonestující naturalismus nevkusně nadužívala v obraze utrpení a smrti převorky Paní de Croissy. Některé scény koncipovala přesvědčivě, jindy však obrazy zřetelně nevypointovala. Dodané akce postrádají smysl: např. Markýz de la Force při vyprávění o tragickém skonu své manželky z neznámého důvodu škrtí svého vlastního syna, opodstatnění nemá připsaná němá postava malé Blanche, jezdící na kole.

I symboly zatížené Dialogy karmelitek by však mohly v jistém smyslu fungovat, kdyby se jim dostalo adekvátního hudebního nastudování. Orchestr Státní opery hrál pod taktovou Hermanna Bäumera velmi přesně, leč příliš robustně. Poulencova hudba zněla řízně, v tempech bez agogiky utonuly melodie, výrazové hudební nuance a francouzský esprit. Hudební nastudování bylo k pěvcům málo citlivé, hlasy se ztrácely v bouřící dynamice, pěvecké party by zasloužily dopracovat. Zastřený soprán Jany Sibery jako rozjitřené Blanche de la Force nezněl s potřebnou lehkostí. Pěvecky vyrovnaný byl výkon Markéty Cukrové (převorka Paní de Croissy), dramatická partie je však mimo její obor, hlas menšího objemu závažnost postavy nevytvořil. Ostře vyrážené vysoké tóny Tamary Morozové (převorka Paní Lidoine) hudební linku rušily, stejně tak u Tone Kummervold (Matka Marie). Jekatěrina Krovatěva (Sestra Constance) k nepříjemně znějícím výškám přidala ještě intonační rozkolísanost. Sympatický byl projev Daniela Matouška (Rytíř de la Force), hlasově zaujal Radek Martinec (Žalářník), málo výrazný byl Markýz de la Force (Paul Gay) a Zpovědník (Michael Skalický). Výkony představitelů menších sólových rolí nevybočily z limitů provedení. Přesný a ve výsledku hudebně přesvědčivý byl sbor Karmelitek (sbm. Adolf Melichar).

Opera Francoise Poulenca o svobodě ducha je nadčasová, silná v hloubce své niternosti, v hudebně emocionálním vyjádření intimních dramat. Režijně oslabené Dialogy karmelitek bez odpovídajícího hudebního obsahu jsou však ve Státní opeře jen informativní produkcí.