Díky nezdolnému optimismu zakladatele festivalu Steva Govea a jeho spolupracovníků, hlavně skvělé Aleny, která se stará o festival už 15 let, a také dobrovolníkům z celého světa, kteří trhají lístky a uvádějí představení se daří vytvořit speciální atmosféru, vzdáleně snad připomínající Edinburgh. Možná i proto, že mnozí z účastníků vážili cestu z druhé strany zeměkoule, má tohle mezinárodní společenství v sobě nádech dobrodružství a dálek. Mezi zdejšími alternativci se často potkáte z lidmi, kteří zaujmou svou neobvyklostí ještě mimo divadelní prostor. Mně se to stalo například u Callie O´Brien, osoby s mohutnými ženskými proporcemi, lehce fialovými vlasy a hlubokým mužským hlasem. A právě toto stvoření uzavřelo můj sobotní maratón…

Ale pěkně popořádku.  Vzhledem k tomu, že přes víkend se hrálo výhradně v malém, doslova žhavém prostoru Muzea alchymistů, se stropem připomínajícím planetárium či jakýmsi digest hvězdné oblohy, počet performerstva byl miniaturní. Snad symbolicky mohla působit volba prvního kusu (s půlhodinovými přestávkami se tu dala vidět během dne čtyři představení), který propojil na Prague Fringe Česko s okolním světem. Mladou autorkou (a jednou z performerek) inscenace pod názvem The Virgin Mother Bleeds (Panenská matka krvácí) byla Bibiana Nesvadbová. Zvláštní, téměř esejistický dialog se odehrával na scéně pokryté kabely, která jako by úmyslně odváděla od tématu hry. Možná, že to bylo úmyslné, aby tu mohla sem tam probíhat malá světelná kouzla s blikající lampou, která jako by evokovala přítomnost Boha. I když u alternativců není nikdy jisté, o co konkrétně v představení jde, pokusím se o svou verzi příběhu. Řekněme, že se rozhovor dvou žen odehrává v nemocnici, kam přišla jedna z nich – těhotná – možná na potrat. Jako anděl, jeptiška či psychoterapeutka přichází druhá, podobná Panence Marii (jak víme, svobodné matce), aby jí získala pro narození dítěte. Tato neznámá ovšem nikdy neprozradí, kým vlastně je (dost možná, že je jen vnitřním hlasem osamělé ženy v krizi). Žena zahalená v bílých krajkách hovoří s tou druhou, patrně též potenciální svobodnou matkou (Marie Měkotová) o tom, kým její dítě může být (třeba Spasitelem?). V jejich dialogu, kde se neustále přelévá energie kladná i záporná, se hovoří o víře, pochybnostech o sobě samé, svobodě, která s narozením dítěte už nikdy nebude taková, nedořešených traumatech, i o životě a smrti, na jejichž hraně se tu balancuje. K tomu se popíjí likér či víno barvy krve. A nakonec zůstane myšlenka na smrt, a dvě dýky. Obě chtějí zemřít, ale osudově to čeká pouze na jednu z nich… Která vyhraje, co myslíte? 

Druhé představení The Pianosmashers (Rozbíječi klavírů) jsem zhlédla v přítomnosti značně hlučných agilních teenagerů různých národností, v tričkách s potiskem Drama Festival. Bylo to přesně publikum, jaké tento typ divadla vyžaduje. Reagovali od počátku velmi „americky,“ hlasitými výkřiky WoW! Ahhh! Ohh! A velmi ochotně se zapojovali do hry. O tom totiž one-man show Piano Smashers, jejíž text společně napsali Rupert Page a Rob Thompson (ten je protagonistou a hybatelem kusu), je. Příběh je jednoduchý – matka odkáže dvěma sourozencům piano, trvá na tom, že by se o něj měli podělit, ale rozhodně by ho neměli prodat nebo se ho jinak zbavovat. Pro oba sourozence je ovšem toto dědictví nežádané, a tak řeší nerudovskou otázku „Kam s ním?!“  Přehazují si ho jako horký brambor, a nakonec ho svorně zdemolují. Text hry je ovšem spíše záminkou k několikanásobné interakci s diváky. Performer Thomson na počátku klamně vstupuje na scénu jako entertainer, vyžadující bouřlivý potlesk, následně se společně s ním ocitneme v pokoji, jehož interiér si na základě jeho pokynů máme představit. Poté v následujícím čase střídavě vypráví příběh nechtěného klavíru, a vyprávění prolíná poetickými rytmizovanými básněmi.  A pak začne do příběhu o povedeném dědictví zatahovat diváctvo. V našem případě si sourozence na scéně zahrály dvě dívky (měly k dispozici texty a je třeba podotknout, že celou akci zvládly docela dobře). Poté zapojí Thompson ještě větší část publika, které má nastěhovat na scénu imaginární piano. A když je konečně piano rozflákáno, ještě zdaleka není konec – performer nás nabádá, abychom si představili něco, co jsme zdědili, a jaké místo zaujímá toto dědictví v našem životě a v našem prostoru (je vystaveno nebo naopak zahrabáno a zapomenuto? A co když to není fyzická věc, ale třeba jen pocit nebo vzpomínka?) Pak následuje výzva, aby se dobrovolníci rozdělili o svou vzpomínku veřejně. A právě tato část působila nejdojemněji, když se mladé publikum zamyslelo a rozhodlo sdílet nějaký autentický pocit, spojený s jeho/jejími předky. Tento typ produkce prý vychází z metody britského performera Tima Crouche, který stejně jako Thomson byl původně učitel. Máme tu tedy nějakou verzi classroom play, neboť z mého pohledu se dá takový imaginární performativní prostor vytvořit kdekoli.  Což Thompson pochopitelně dělá, a sklízí na festivalech úspěchy.

Do třetice poněkud krvavá a bezútěšná sci-fi hororová performance Callie O´Brien, oné osoby na pomezí dvou genderů. On/ona se prý s oblibou zabývá sci-fi tématy propojenými s technologiemi a videoartem, a samozřejmě queer tematikou. Shallow Space (Mělký vesmír) je toho názornou ukázkou. Dozvídáme se, že do vesmíru byli v uzavřených kapslích vysláni pastýři - poslové, jejichž přežití se nepředpokládá, mají být pro okolní galaxie jen svědectvím o tom, že kdysi existoval nějaký lidský rod. Veškeré informace jsou uchovány v archivech, které se sem tam probouzejí, a v kontaktu s posledním živým člověkem se snaží o jakýsi restart lidstva. To ovšem samozřejmě není možné, a tak August (she/her) komunikuje pouze s AI a řeší s ní nejrůznější banální i filozoficky hluboké otázky. Až následně jsem se dočetla, že to celé má být nejvíce o queer lásce, já jsem v tom ovšem viděla širší existenciální souvislost o osamělosti člověka, a snaze vyrovnat se s nesnesitelnou samotou uprostřed vesmíru.  No, asi si to každý interpretoval po svém…

Nemohla jsem si ovšem nechat ujít one-man show Pipa Uttona, pravidelného účastníka Prague Fringe, který pokaždé volí jednu osobnost, v níž se promění, a hodinu pro diváky žije jako Chaplin, Margaret Thatcherová, Winston Churchill, Shakespeare, Hitler, Dickens. Většinou tedy osobnostmi kdysi žijící. Nejnovější kousek ovšem nabízí postavu literární, inspirovaná románem Viktora Huga Zvoník od Matky Boží, tedy znetvořeného Quasimoda. The Hunchback of Notre Dame, tragický a krvavý příběh z doby romantismu, kde se vše točí kolem lásky k tanečnice Esmeraldě, vypráví nad její „spící“ mrtvolou. Bylo to značně sugestivní, jako divačka v první řadě jsem se v malém sálku A Studia Rubín propadla do příběhu se všemi nepříjemnými konotacemi (doslova fyzická bolest ze stísněného sezení spojená s vyprávěním Quasimoda o jeho krušném dětství, traumatech a následně o krvavé řeži před chrámem Notre Dame). Utton naprosto dokonale vymodeloval svůj obličej a tělo do zrůdných tvarů, takže jeho žebrání o pohlazení či dokonce polibek vzbuzovalo v nás pocity doslova nelibé, stejně jako kvílivě koktající hlas, vyprávějící celou historii. Jako bychom se jakýmsi kouzlem ocitli v těch dávných dobách, který byl přizpůsoben i výrazně předimenzovaný, až exaltovaný herecký projev Uttona. Ten byl ovšem po hodině už na hranici snesitelnosti, byť člověk musel ocenit onu zvláštní naléhavou autenticitu.  Přiznám se ale, že jeho proměny v Thatcherovou či Churchilla mi byly bližší.