Musím hned v úvodu zdůraznit, že už dlouho jsem na divadle neslyšel tak jasnozřivý a ryze aktuální text, který by s takovou chirurgickou přesností obnažoval diagnózu dneška. Přitom Frischovo drama z roku 1953 má hluboké kořeny v československé historii. Autor text koncipoval pod přímým vlivem zážitků z komunistického převratu v Praze roku 1948, jehož byl očitým svědkem. Frisch ve své opravdu nadčasové hře nepopisuje revoluci jako vnější katastrofu, ale jako pozvolnou infiltraci, kterou umožní „slušný“ středostavovský maloměšťák svojí pasivitou.

Biedermann, který si do domu pouští lidi, o nichž tuší, že jsou nebezpeční, zrcadlí tehdejší demokratickou společnost, která ve jménu konvencí a strachu otevřela dveře zakrvácenému komunismu a totalitě, která totálně udusila demokracii v naší zemi. Frisch varuje, že zlo nepotřebuje k vítězství jen agresi, ale především lhostejnost těch, kteří mají co ztratit.

Zmíněná historická paralela v Doleželově interpretaci však nepůsobí jako muzejní exponát, ale jako varování před politickou erozí, která nezačíná velkým třeskem revoluce, ale pozvolnou infiltrací zla do obývacích pokojů slušných bezúhonných občanů. Inscenace se šťastně vyhýbá nástrahám okázale politického divadla či spíše plakátového politikaření. Místo laciných hesel volí Doležel cestu intelektuální analýzy a surrealistické grotesky i lehkých ozvuků epického divadla. Jedním z posunů je i nové přebásnění chóru hasičů, jehož autorem je Robin Mayer.

Jemná práce s postupy Brechtova epického divadla je zde vcelku funkční. Tvůrci využívají zcizující efekty, které divákovi brání v laciném soucitu s hrdinou a nutí ho ke kritickému odstupu. Symbolika je podtržena vizuálními detaily: přezvětšené rekvizity, jako je obří doutník či masivní noviny, demaskují realitu jako vyprázdněnou konstrukci a zdůrazňují absurditu situací, v nichž se měšťácký svět rozpadá pod tíhou vlastních frází. Scénografie Jakuba Šulíka staví hrdinu do modrého „chrámu“ domova, do kterého dynamicky a hrozivě vnikají červené balony jako symboly nebezpečí.

Jiří Miroslav Valůšek ztvárňuje titulního Biedermanna jako figuru paralyzovanou strachem o vlastní komfort, která se skrze samolibá gesta a falešnou lidskost snaží usmířit predátory na své půdě. Tento Biedermann však není jen obětí, je stejně tak aktivním spolutvůrcem katastrofy, což Doleželova inscenace zdařile i nenásilně akcentuje a srozumitelně předvádí. Valůškovi se daří ztvárnit Biedermanna jako až legračně samolibou, neomylnou figuru, která je sice vnitřně nervózní, ale navenek se zoufale snaží udržet dekorum. Valůšek využívá sebelítost a sebestředná gesta, čímž účinně ničí jakoukoli iluzi o „slušném měšťanovi“ a odhaluje prázdnotu jeho frází.

Jeho protihráči, tedy oni zlověstní žháři v podání Emy Lovecké a Kanwara Šulce, pak s děsivou lehkostí a manýristickým humorem manipulují s Biedermannovou touhou „vypadat dobře“. Výrazná je postava služebné Anny (Magdalena Kuntová), která zde není jen pasivní přihlížející, ale nositelkou ideové alternativy. Její (politický) aktivismus je „revolucí pro život“, která usiluje o rovnost a odmítá nadvládu. Vizuálně je tento posun podtržený v momentě, kdy se Anna vyloupne z kostýmu služky v přiléhavém tričku s Che Guevarou na prsou (kostýmy Jana Mlatečková). Její tragédie spočívá v poznání, že žháři se sice tváří jako spojenci, ale ve skutečnosti jednají z pouhé rozkoše z ohně a destrukce, nikoliv pro lepší zítřky. Toto její závěrečné zjištění a prozření, že žháři nehledají lepší budoucnost, ale pouze rozkoš z destrukce, patří k nejsilnějším momentům večera

HaDivadlo předložilo inscenaci, která nás usvědčuje z intelektuální, hodnotové i občanské lenosti. Ukazuje, že zlo nepotřebuje k vítězství geniální plán, stačí mu naše ochota přehlížet sudy s benzínem na vlastní půdě, jen abychom nemuseli přiznat, že naše „slušnost“ je jen jiným jménem pro zbabělost. Doležel stvořil přízračnou grotesku, která nepoučuje, nepolitikaří, ale diváky z ní mrazí.