Nový titul nezapře Dianiškův autorský rukopis, objevuje se v něm mnoho motivů, které už známe z předchozích autorových děl. Cestování časem si diváci užili v komediích Atomová kočička či Encyklopedie akčního filmu. Ani zasazení do devadesátých let minulého století nepřekvapí, Dianiška se rád vrací do doby, v níž vyrůstal. V obou výše zmíněných hrách se hlavní hrdinové vraceli do období normalizace, které se i v Lásce na první pohřeb stalo cílem neplánované cesty. Asi nejplodnější divadelní autor současnosti ve své novince opět ukazuje řemeslnou zručnost, vzhledem k opakování úspěšných atributů předchozích her se ovšem nelze ubránit pocitu jisté sériové výroby komediálních titulů.

Děj nás zavádí do února roku 1998, kdy čeští hokejisté zrovna bojují ve finále olympijského turnaje v Naganu proti Rusku. Nesmělý mladík Bedřich (Petr Kult) právě řeší celou řadu problémů – rozešla se s ním přítelkyně Dáša (Martina Czyžová), protože jí přišel příliš nudný, jeho šéf v hodinářství Radim (Vojtěch Říha) mu za mizerný plat nakládá stále více práce a Bedřichův otec (Jiří Zapletal) má vážné zdravotní potíže a chvílemi už svého syna ani nepoznává. Vše se začne měnit, když se hlavní hrdina setká se sympatickou striptérkou Evou (Maria Leherová). Mladíka, kterému chybí sebevědomí, sice zaujme, ale zpočátku ji považuje za dívku, u níž nemá žádnou šanci. Jenže se mu podaří získat kapesní hodinky, které dokážou vrátit čas o pár vteřin zpátky, a zachránit tak všechny zpackané pokusy o navázání bližšího kontaktu. Ukáže se, že ani Eva není taková „ranařka“, jakou se zdá. Nepravděpodobný milostný vztah je ovšem postaven před tvrdou zkoušku, když se Bedřich snaží svou partnerku vyvázat z práce v nočním klubu, jehož majitelem je mafián Konan (Josef Čepelka) – a ten si libuje v tom, že uřezává uši lidem, kteří se s ním dostanou do křížku.

Dianiška je znám tím, jak si ve svých textech pohrává s různými žánry. Jeho nový kus je ovšem až překvapivě žánrově čistý. Drží se oblíbených klišé romantických komedií, které dokáže kreativně variovat, je vidět, že autor má o filmovém žánru rom-com velmi slušný přehled. Soustředí se na jednu dějovou linii, dojemnější okamžiky vyvažují ty humorné. Atmosféru konce minulého století velmi dobře asociuje hudba Ivana Achera, který pro inscenaci složil několik písní umně napodobujících devadesátkové hity různých hudebních stylů. Přímo na jevišti je interpretuje tříčlenná kapela. Až člověk musí často přemýšlet, zda zrovna zní původní skladba, nebo nějaký dobový hit.

V některých drobných detailech je poznat, že Dianiška psal Lásku na první pohřeb přímo soubor Klicperova divadla. Divák si tak může všimnout drobných narážek na některá hradecká zákoutí nebo na bývalého uměleckého šéfa Klicperáku Vladimíra Morávka. Hra pracuje s klasickou strukturou romantických komedií na ose seznámení–zamilovanost–konflikt–usmíření. Vzhledem k motivu vracení času, kterým si Bedřich zajišťuje, že pokaždé dá své přítelkyni tu „správnou“ odpověď, je lehce naznačeno i téma manipulace v partnerských vztazích, jelikož Evě je vlastně upřena možnost svobodné volby – kdykoli se rozhodne jinak, než by se Bedřichovi líbilo, může její rozhodnutí časovým posunem zvrátit.

Petr Kult může v postavě Bedřicha rozvinout svůj komediální potenciál, výtečně vycházejí hlavně jeho neobratné pokusy o to, domluvit si s Evou rande. Vývoj jeho životního outsidera je postupný, a i když se mu nakonec vše podaří, zůstává sympaticky skromnou postavou. Maria Leherová mohla při scénách v nočním klubu uplatnit svůj pohybový talent (byla zároveň i autorkou choreografií k inscenaci). Evu hraje jako dívku, která dokáže využít své svůdnosti, zároveň v sobě ale skrývá nejistotu a strach se někomu otevřít, aby ji citově nezranil.

Nová inscenace není tak ambiciózní jako předchozí Dianiškova spolupráce s hradeckým divadlem, ale vznikla z ní příjemná retrokomedie, která se nesnaží o nějakou spletitou zápletku. Sází na jednoduchost, humor a žánrovou čistotu.