Polsko-české či česko-polské snahy o kulturní sbratření pramení v 19. století, z něhož dědíme víc, než si často uvědomujeme. Spojení polského romantického maximalismu s českým plebejským pragmatismem do jednoho státního – či divadelního – útvaru odkazuje však spíše k algoritmu svrchovaně nivelizující umělé inteligence. Koprodukční novinka pražského Národního divadla a krakovského Divadla Juliusze Słowackého s epickým názvem Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce sází na společný smích jako nejlepší obranu proti globální úzkosti všeho druhu. Tomu by v principu nebylo co vytknout; stejně jako není sporu o potřebnosti podobných mezinárodních spoluprací, které na české první scéně žalostně scházejí. Možnost podívat se do zrcadla, které nastavuje soused, by mohla být osvěžující. O to více lze litovat snahy o břitkou satiru, jíž se ztrhal břit.