Tanečník Andrej Štěpita umístil své sólo do podlouhlé chodby. Konkrétněji, nechal jej vznikat a sebe vynikat v užším sevření stěn, které díky své galerijně uniformní povaze přijímaly intenzitu a barevnost osvětlení. Nabízely tak vhled až do fantaskní krajiny či liminálního neznáma. Světelná kompozice dokonce nabízela partnerství se stínem své postavy či obecněji vstupovala do rytmizovaného dialogu s pohybem. Performer komunikoval řečí, sestávající z fyzického projevů „Farmářů“, silně svázaného s precizní artikulací a vědomými izolacemi, aktivizovanými buď v přímé „fyziologické“ návaznosti, anebo ostrém kontrastu. Například při pohybu vpřed se u něj objevilo trhání hlavou, až záškuby neboli lomení se vzad. Jako by se v jeho trupu střetávaly proudy sil a záměrně volily protichůdný tah. Také chvíli jako by našlapoval s opatrností posunu po křehkém povrchu, záhy však nechal tělem proudit dynamické impulsy, vedoucí tu po periferii, jindy třeba vyražený z lokte vržený do žeber či ovlivňující záklon… Andrej Štěpita po celou dobu kladl velký důraz na vzdálenost, jak vůči okolnímu ohraničení, tak od přihlížejících. Svým častým frontálním umístěním tvaroval hloubku prostoru. V něm jako by se například choulil či ztrácel, uhýbal neviditelným silám nebo kráčel či od země se odrážel vpřed. Rozvíjel hru s perspektivou, a současně se ohnisko pozornosti přesouvalo z celkového záběru na detail. Jeho pohybové partitury vyústily v raperský standup, v němž mj. pojmenoval vybrané prvky a vazby z předchozího konání. Sevřený v roláku a džínách, v potemnělé hale a mikrofonem na délku jeho citlivosti vyjevoval navzdory pevnému ukotvení chodidel či zatížení nohou zkušenost nejistoty. Působil na rozhraní prchlivosti a uzemňování jakoby ve shonu za smyslem situace, nebo dokonce života, ale také na pomezí lehkosti a nechat jít.

Doslovným i symbolickým mizením, dokonce i vhazováním sebe sama do prostoru ve spojení s reprodukovanou hudební plochou a zvuky budoval autor útržkovitý charakter díla kafkovské či beckettovské nálady. Dojem také umocňovala těkavá projekce, vizuálně například z oblasti energetické infrastruktury, která zahlcovala a popouzela ostražitost a kterou ve svém tělesném projevu zrcadlil i sám tanečník, například rukama pevně přimknutýma a svěšenýma podél těla. Dvacetiminutové drama volně evokovalo filmový záběr muže vyvrženého z moře civilizace do mezidveří reality a hodiny mezi psem a vlkem.

Druhá část večera patřila hudebníkovi Štěpánu Janouškovi, jehož sólové vystoupení představovalo promyšlenou kombinaci živé instrumentální hry a práce s elektronickým vrstvením zvuku. Pomocí looperu budoval rytmické struktury, do nichž následně vstupoval trombonem, gongy a dalšími zvukovými i hlasovými intervencemi. Vznikající kompozice působila jako oscilace mezi improvizací a precizně konstruovanou zvukovou architekturou.

Způsob propojení obou prací se nesl s respektem k autonomii obou umělců, neboť každý jen na okamžik opanoval teritorium a poté jednoduše zmizel. Rámec neznáma oba uchopili jako cestu k zaplnění i vyprázdnění, vpád i odchod. Paralelní jevištní existence se však jakkoli neproměnila v koexistenci, ani nezanechala hlubší stopy, stala se však svěžím zábleskem různorodého autorství. Nedořečenost, abstrakce a nejednoznačnost spolu s pohybovou a hudební virtuozitou ale rozhodně nejsou málo!