Zásadním a klíčovým režijním konceptem je zde záměna oběti kouzla. Zapomeňte na královnu elfů a víl Titanii, která se miluje s oslem k potěše škodolibého manžela Oberona. Režisérce přišlo dnes neaktuální a zřejmě i přes čáru smát se ponížení zfetované ženy, jež je nevědomky zneužita k bizarnímu sexu. Tento posun je v časech Gisèle Pelicot – ženy roky omamované a zneužívané –  společensky i divadelně legitimní. Pootočením tématu ženské oběti (po prázdninách se jím bude přes paměti Gisèle Pelicot zabývat Divadlo Husa na provázku) dostává Titanie v Brně prostor zjistit, kým skutečně je, a postavit se tyranii. Omámen a potupen je zde Oberon, který pod vlivem Pukovy „pudrové šťávy“ vášnivě vzplane k řemeslníku Miky Šňůrkovi s oslí hlavou. A ústřední mladá čtveřice se tady nakonec pod vlivem Pukovy magie krátce miluje v duchu kluci s klukama, holky s holkama.

A právě postava Puka v podání Anny Čonkové je dalším pilířem této „tekuté“ interpretace. Čonková vnáší do děje nebinární hravost; není to ani on, ani ona, je to zkrátka Puk. Tato bytost bez jasně definovaného genderu se stává zosobněním současného tápání v identitě, které je tak blízké mladému publiku, na které tato inscenace míří asi nejvíce. Tento zdánlivý tematický a režijní mišmaš tady slouží k otevírání velice zajímavých témat: tekutá identita, síla ženského genderu, ale také odvaha hrdinky postavit se sama za sebe a zjišťovat, kým skutečně jsou. A na druhou stranu je tady všudypřítomná ona snovost a komediální groteska, kterou supluje zejména výprava.

Vizuálně jde o pastvu pro oči. Scénograf Martin Chocholoušek ostře oddělil racionální Athény (vstupní odosobněný palác, kostýmy či spíše školní uniformy mladých milenců připomínající britskou soukromou školu) od magického svatojanského lesa. Kostýmy Kateřiny Štefkové pak nadpřirozené bytosti stylizují do říše hmyzu: Titánie taky figuruje jako obrovitý brouk kovařík s velkými tykadly a Oberon díky svému hermelínu je ponejvíce noční můra či motýl lišaj. Ostatní lesní havěť je zde až bezmála ukázkou zdařilé drag show. Tato metaforika i jednotlivé metamorfózy jsou podpořeny živelnou hudbou Davida Hlaváče, jehož pop-songy tvoří samostatný významotvorný pilíř.

Textová úprava Jaroslava Jurečky a moderní překlad Jiřího Joska představují svéráznou kvalitu inscenace.  Josek se nebojí jadrnosti a Jurečka mu nejen v textech písní, ale občas také v dialozích sekunduje aktualizacemi, které jdou na ruku publiku kategorie Young Adult. A nebojí se si i hraničních řešení. Příkladem za všechny je parodický Mullberies Rap Song řemeslníků o smrti Pyrama: „Vyhřezlá střeva praskají a hovna se z nich valí, spanilá Pyramova tvář se v té břečce válí“. Kromě tohoto drsného rapu hudba Davida Hlaváče nabízí i snovou Píseň Titanie v angličtině („Greenish Freedom / Beneath the treecrowns“) nebo uhrančivou Oberonovu ukolébavku, v níž sbor lesních bytostí vzývá svého „Dear boy Oberon“.  Herecky večeru dominuje Ivan Dejmal v dvojroli Thesea a Oberona a skvělý výkon podává Anna Čonková v roli Puka. Mimořádným objevem byl pro mě hostující Kryštof Dvořáček jako Miky Šňůrka, už dlouho jsem neviděl tak perfektně uchopený komediální výkon.

Brněnské soudobé čtení nejslavnější komedie světa ukazuje, že láska může být směšná i dojemná, ale že každá generace si k Shakespearovi musí najít svůj vlastní, třeba i dekadentní nebo odmítavý nebo popový klíč. Brněnský Sen je odvážná popová jízda, v níž také jde o dnešek:  závěrečný Pukův epilog varuje, že se Theseus může vrátit k roli tyrana a že milenci se po první hádce rozvedou…