Východočeské divadlo Pardubice většinou každou druhou sezonu vyhrazuje jednu z připravovaných premiér pro exteriérovou scénu na vyhlídce pod hradem Kunětická hora. V posledních letech hostilo toto atmosférické místo třeba muzikál Noc na Karlštejně či adaptaci populární filmové pohádky S čerty nejsou žerty. Kytice je tedy pro tento prostor logickou volbou.

Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová vybrala pro svou inscenaci sedm balad, přičemž výběr není nijak překvapivý, protože třeba Vodník, Zlatý kolovrat či Svatební košile se vzhledem ke svému dramatickému potenciálu vyskytují takřka ve všech divadelních uvedeních Kytice. Rámec inscenace tvoří balada Poklad, která představení otevírá i uzavírá. Předznamenává hlavní jednotící linku, která je přítomná už u Erbena, ale pardubická inscenace ji ještě posiluje, a tou je vztah matky s dítětem.

Režisérka umně pracuje s odlišnou náladou jednotlivých částí večera, čímž se vyhnula monotónnosti a rovněž se jí povedlo drastické příběhy prosvětlit humorem. Zatímco zmiňovaný Poklad je pojat navážno jako melodrama, hned následující Zlatý kolovrat je nejodlehčenější epizodou v jevištní mozaice. Postavy jsou pojaty ve velké nadsázce, oproti obvyklému vyznění dochází i k drobnému posunu perspektivy. Král v podání Štěpána Pospíšila není pohádkovým kladným hrdinou, ale spíše sebevědomým machem obklopeným ochrankou, pro nějž je mladá přadlena Dora (Karolína Šafránková) spíše trofejí než životní láskou. Není proto divu, že si nevšimne výměny za Zlou sestru (Martina Sikorová). Trest pro obě vražedkyně má na konci spíše přídech krutosti než spravedlnosti. Režisérce se zde podařilo vystavět několik povedených gagů, byť jejich opakování se postupně začne vyčerpávat.

Holoubek i Polednice jsou pojaty monologicky, prvně jmenovaná balada v podání Petry Janečkové disponuje lehce nostalgickou atmosférou. Polednice je patrně nejznámější básní z Kytice, snad i proto bývá z jevištních adaptací málokdy vynechána. Zároveň si ale nevzpomínám, že by k ní nějaký režisér našel uspokojivý klíč, většina inscenací skončí u prostého odrecitování básně. Podobně tomu bylo i na Kunětické hoře, ačkoliv v tomto případě byl projev Jana Vápeníka ozvláštněn ještě stylizací do podoby strašáka s rukávy vycpanými slámou.

Ve Vodníkovi dochází rovněž k posunu ve vztahu hlavních postav. Panna (Veronika Malá) nachází ve Vodníkovi (Radek Žák) nejprve zalíbení a je mezi nimi silné erotické pnutí, které se ovšem vytrácí, když se pán vodní říše začne chovat k manželce s dítětem despoticky. Závěrečná tragédie je tak vyústěním nerovného, dnes bychom řekli toxického, vztahu.

Dceřina kletba je z velké části zhudebněna a připomíná propracované muzikálové číslo. Režisérka tu mohla využít skvělých pěveckých dispozic Martiny Sikorové a Dagmar Novotné. Právě v této baladě nejvíce vyniká výborná hudba Vladivojny La Chia, jejíž rejstřík je v pardubické inscenaci žánrově velmi rozmanitý. Zatímco ostatní části doprovázela stylová jednotnost, Svatební košile zůstaly rozkročeny mezi vážností a nadsázkou. Eliška Jechová ztvárnila Dívku jako pokornou a vystrašenou osobu, její Milý v podání Jana Augustina (od září nové herecké posily pardubického souboru) působí s hororově bílým nalíčením jako poťouchlý záškodník, přičemž jemnou nadsázku udržují i oba vypravěči příběhu (Radek Žák a Ladislav Špiner).

Pod výtvarnou složkou inscenace je podepsána Lenka Hollá, která se nesnažila o popisně folklorní ztvárnění. Její kostýmy se vyznačují jednoduchostí, barevně jsou nejčastěji laděny do černé a bílé, potěší i několik vtipných detailů, jako je třeba výrazná královská koruna ve Zlatém kolovratu.

Pardubická Kytice je podívanou pro široké spektrum diváků, kterým nabízí Erbenovy krásné verše, v nichž lze nalézt témata mateřství a ženského údělu, český národní buditel v nich rovněž klade otázky ohledně viny a trestu. Zpracování se opírá o silnou atmosféru, která však vedle dramatických okamžiků nabízí i nadhled a humorné odlehčení. Podobně jako jinde lze i v Pardubicích věštit Kytici dlouhý jevištní život.