Nejnovější kulturní nálož obsahovala tři kusy divadelní, a také dvě výstavy, které by se daly tematicky k divadlu přidat.

Do bájné Stoppardovy Arkádie

Na jaře vystartovalo hned několik projektů věnovaných hrám nedávno zesnulého Toma Stopparda. Pokud si ovšem člověk vzpomněl na poslední chvíli, bylo samozřejmě vyprodáno. A tak mi stoppardovský dluh zůstal od minulé návštěvy. Ovšem, mou nejoblíbenější – Arkádii – jsem nemohla minout. Z dnešního pohledu ovšem konstatuji, že v Čechách jsme na inscenace této pozoruhodné a pozoruhodně zamotané hry – měli opravdu štěstí.  A rovněž musím konstatovat, že Čechové svému rodákovi a jeho zvláštnímu humoru dobře rozumějí (to už jsem ostatně konstatovala při srovnání britské a české inscenace poslední Stoppardovy hry Leopoldstadt). Viděla jsem v Čechách první inscenaci Arkádie (v překladu Jaroslava Kořána a v režii Roberta Russella) v divadle Komedie, poté v Národním divadle v režii Radovana Lipuse, ale i v Městském divadle Brno Romana Poláka (s nezapomenutelnou atraktivní živou želvou). A nyní tedy konečně nejnovější Arkádie v Londýně (pozn. nyní je přenesena do westendové Duke of York Theatre, právě přejmenovaného na Tom Stoppard´Theatre). Stoppard byl tvůrce, který ve svých hrách většinou velmi podrobně popisoval dějiště hry, v němž i drobné detaily výpravy mají svou důležitou roli. V Arkádii toto platí obzvlášť, neboť dvě dějové linie odehrávající se v jednom domě v roce 1809 a v současnosti, rafinovaně využívají stejné rekvizity,  přičemž ale musí být jasno, že dobu dělí dvě století. V Old Vic Theatre se tohoto úkolu zhostili režisérka Carrie Cracknell, scénograf Alex Eales a kostýmní výtvarnice Susanne Cave.

Soustředili celý děj do minimalistického prostoru uprostřed arénovitě rozesazených diváků, kteří obklopují nepříliš velkou platformu s ústředním stolem, židlemi a nemnohými rekvizitami (želva je umělá, jablko pravé). Nad nimi je naznačena nebeská báň, kterou ve spirále krouží planety. Pro mě až překvapivě je celá hra prezentována víceméně konverzačním způsobem, neboť propojit historii, matematiku a teorii chaosu je dostatečně náročné téma (jak ukázaly některé kritiky) i pro pochopení domácími, tedy perfektními znalci angličtiny. Naštěstí jsem si před návštěvou osvěžila znalost textu, a tak jsem se víceméně soustředila na konverzační linie hry, a na postupné stále silnější prolínání obou dějů. Zatímco výjimečně talentovaná mladinká matematička Thomasina  (Isis Hainsworth) společně se svým  rovněž výjimečným učitelem Septimem Hodgem (Seamus Dillane) zažívají poslední dny společné existence – Thomasina uhoří noc po svých šestnáctých narozeninách  a Septimus se poté uzavře do poustevnické chatrče, aniž by vnímali přítomnost tehdy ještě nepříliš slavného Lorda Byrona, za více než 200 let na stejném místě zkoumají literární vědci Hannah (Nikki Amuka-Bird) a Bernard Nightingale (Oliver Chris), zda slavný Lord Byron toto místo navštívil či nikoliv a co tam vlastně dělal…  Sofistikovaný Stoppardův humor poukazuje na to, jak se v historii většinou dokonale mýlíme ve svých předpokladech. A že to, co se jeví dnes důležité, v tehdejší době mělo zcela jiné konotace, a důležitost. Samozřejmě, veškeré obsazení je perfektní a herci přesně vědí, o čem mluví. Nicméně – mám pocit, že mnohé jemnosti Stoppardova textu, především drobné vtípky, historické náhody a situace, v nichž propojuje banální s vysoce odborným, se v Čechách podařilo akcentovat výrazněji (a zábavněji). V každém případě nová verze Stoppardovy Arkádie patří k titulům „must see“.

Země stínů s C.S. Lewisem

Druhé zastavení, které mě zavedlo do ulice Drury Lane, v níž je divadel hned několik - konkrétně do Aldwych Theatre, bylo věnováno inscenaci hry Shadowlands (Země stínů). Tato hra britského dramatika a scenáristy Williama Nicholsona, která vznikla v roce 1989 na základě stejnojmenného televizního filmu z roku 1985 (a byla znovu zfilmována v roce 1993 s Jackem Nicholsonem v hlavní roli) zažila v posledních letech znovuoživení. V režii Rachel Kavanaugh zazářila nejprve na festivalu v Chichestru, a poté se na chvíli přesunula do Londýna. Životní příběh C.S.Lewise (známého především dětskými příběhy o Narnií) a jeho pozdní lásky americké básnířky Joy Davidman, jeho velké fanynky, a posléze manželky, které ovšem zanedlouho po sňatku zemřela na rakovinu a zanechala po sobě malého synka, je napsán ve stylu „starých dobrých příběhů“, tj. solidně, ale pro dnešní dobu přece jen poněkud zastarale. Pro Hugha Bonneville (je známý hlavně ze seriálu Panství Downtown) je to ovšem role, která jako by mu byla ušita přímo na tělo. Dokáže velmi autenticky vzbuzovat pocit, že jsme se právě setkali se spisovatelem, který je tak trochu autista a morous, i když hluboko v něm dříme klukovská fantazie a touha po plném životě. V tom je mu Joy Maggie Siff vstřícnou partnerkou. Přímočaré, zpočátku až příliš upovídané a suverénní Američance se podařilo tohoto značně introvertního oxfordského profesora doslova probudit. On sám v jedné větě říká: I started living when I started loving you, that makes me just a few months old…”   Tragický osud, který je čeká (Joy zemřela o čtyři roky později na rakovinu), ovšem dodává této pozdní romanci až jakousi sladkobolnou rovinu, tak, jak to mají diváci rádi.

Parodický Titanique podle Céline Dion

Třetí titul , úspěšný off-broadwyský muzikál Titanique, který se hraje v samém srdci Londýna, tedy v Criterion Theatre na Piccadilly Circus, je divácky vděčným  dílkem, ozdobeným množstvím chytlavých písní v interpretaci zpěvačky, ale i dalších účinkujících (hraje tu pouze osm protagonistů, kteří jsou podporováni vokálním sborem ze zákulisí). Céline Dion – či její britská podoba – tu figuruje jako průvodkyní parodické verze sladkobolného filmového blockbusteru Titanik. Vše vidíme jejíma očima, neboť ona katastrofu „přežila“.   K vtipnému průběhu vyprávění přispívá nejen svérázná citace kultovních filmových scén, ale třeba taky ztvárnění ledovce (Madison Swan). V tomto provedení Céline Dion hraje a za ní zpívá Astrid Harris, průvodkyně v Muzeu Titaniku a na komorní scéně Criterionu se pohybuje s jistotou a jiskřivou energií, komunikuje napřímo s diváky a nám je jasné, že tento Titanik neztroskotá, ale skončí happy endem.  Na libretu se podíleli Tye Blue, Marla Mindelle a Constantine Rousouli, orchestraci a aranžmá písní měl na starosti Nicholas James Connell.  Premiéra muzikálu se odehrála v Los Angeles v roce 2017, do Londýna dospěla v roce 2025, a hned posbírala dvě Olivier Awards za nejlepší komedii a nejlepší zábavnou show. Sláva tohoto „jukebox“ muzikálku přesahuje hranice, v USA byla hra letos nominována na čtyři Tony Awards. Pro mě tato inscenace znamenala názornou ukázku mnou dosud nepříliš prozkoumaného stylu Camp. Tedy estetiky a způsobu vnímání, které oslavují nadsázku, umělost, teatrálnost a ironii. Proměňuje „špatný vkus“ či kýč v něco přitažlivého a teatrálního, přičemž upřednostňuje styl a hravost před striktními, tradičními představami o kráse či vážnosti. Klíčovými prvky jsou vysoká nadsázka, ironie a humor, a umělost, která hrdě odmítá přirozenost ve prospěch prvků, které jsou umělé, hyperstylizované a záměrně nepřirozené (pozn. zatímco současní studenti teorie a kritiky tento styl nejen znají, ale i milují, já se jím prozatím jen prokousávám…)

Jako dodatek, byť ke krátkému pobytu v Londýně, jsem si nenechala ujít dvě pozoruhodné výstavy. V Tate Modern Gallery byla k vidění výstava Picasso/ Theatre, zaměřené na propojení Pabla Picassa a různých jeho divadelních aktivit (performování, scénografie, inspirace, fantazie). V Barbican Centre zase byla k vidění výstava Dirty Looks, věnovaná filmovým a divadelním kostýmům, které úmyslně napodobují marast, špínu, roztrhané šaty, různé způsoby poškození šatů ad. Výstava se velmi podrobně zabývala nejrůznějšími způsoby „znehodnocování“ šatstva, i s důrazem na škodlivost módních výstřelků, z hlediska ekologie nebezpečných, vzhledem k nutnosti jejich likvidace na nekonečných skládkách kdesi v Africe. Zajímavé byly i retropohledy do minulosti odívání, a jeho propojení s divadlem, a inspirativní materiály, z nichž byly šaty vyrobeny.

Aktivita byla realizována v rámci výzvy Go and See organizované oddělením PerformCzech Národního institutu pro kulturu.