Inscenace začíná krátkým medailonkem Wildeova života, ve kterém je nám velmi rychle a efektivně shrnuto, jak se ze společností opěvovaného autora pouze kvůli sexuální orientaci stal opovrhovaný trestanec. Následuje střih do současnosti a poněkud nadbytečná scéna z pochodu na podporu práv LGBT+ lidí, kdy skandující dav drží nad hlavami duhovými barvami psané transparenty typu LOVE IS LOVE. Fakt, že jsme dnes k sexuálním menšinám daleko tolerantnější než za dob viktoriánské Anglie, by myslím byl zjevný i bez této doslovné vsuvky. S tématem práva na vlastní identitu se však zajímavě pracuje i v samotné adaptaci Wildeovy hry. Zatímco implicitní homoerotické motivy najdeme napříč autorovou tvorbou, zde je romantický vztah mezi Oscarem (Štěpán Gajdošík) a Algernonem (Michael Hajda) zcela explicitní. Vznikají tak zábavné milostné trojúhelníky, které ještě více komplikují veškeré vztahové peripetie z původní hry. Za Gvendolínou a Cecílií oba muži přicházejí s přímočarou nabídkou otevřeného vztahu. Milostné hašteření s dívkami a následné zásnuby zde tedy fungují spíše jako způsob, jakým se oba muži vzájemně škádlí a společenské krytí pro to, aby mohli být ve skutečnosti spolu.

Hra je výrazně zkrácená a představení si po celých 75 minut svého trvání drží svižné tempo. Do děje navíc občas vstupuje linka se zkoušením na DAMU, která výkladově hru sice nikam neposouvá, ale je zdrojem několika vtipných momentů. Může za ně především Jakub Rezek, kterému silně karikující role manýristického a přemrštěně ráčkujícího pedagoga skvěle sedla. A možná i proto, že celé obsazení tvoří skuteční studenti herectví z DAMU, působí veškeré pedagogické připomínky i způsoby, jakými na ně herci reagují, až nezvykle odžitě. Celkově má mezi sebou herecké obsazení výbornou dynamiku a díky jejich pohotové souhře představení neztrácí jiskru. Zejména bych chtěl vyzdvihnout výkony Valentýny Vojtkové a Anežky Burdové, kterým se i na malém prostoru vedlejších rolí (první jmenovaná ztvárňuje Lady Bracknellovou a druhá slečna Prismovou) daří vytvořit komické a nesnesitelně moralizující mateřské figury. Mezi Gajdošíkem a Hajdou v ústředních rolích to díky jejich živelnému herectví hezky jiskří a dokážou vyváženě vystihnout svou romantickou linku a tu, kde se naopak navzájem špičkují a předhánějí.

Jako by divadlo na divadle nebylo málo, tak do děje opakovaně vstupují také muzikálová čísla ze známých oscarových filmů. Mimo jiné dojde například na ikonickou taneční scénu z Pulp Fiction anebo na píseň All That Jazz z muzikálu Chicago (která mě v podání Pavly Nevyhoštěné zcela uhranula). Jak je důležité míti... Oscara je tak originálně pojatou klasikou, která je zábavná a jako dělaná pro oddechové letní scény. Přesto si myslím, že se tvůrčí tým snažil do 75 minut vměstnat až příliš mnoho rozličných konceptů a celek tak působí trochu nesourodě. Například téma volné lásky a romantická linka mezi ústřední dvojicí mužů se po druhé třetině představení zcela opouštějí. Je to poměrně pochopitelné, protože kdyby tomu tak nebylo, inscenace by po závěrečném zvratu neobhajovala pouze volnou lásku, ale i incest. Není mi však úplně jasné, proč bylo toto téma natolik výrazné v popsané úvodní scéně a proč se o něj tak vehementně opírá i anotace inscenace, když se na konci představení tvůrčí tým tváří, jako by s ním ani nikdy nepracoval. Stejně opuštěná a zapomenutá v závěru zůstane i linka z DAMU a zůstane nám tak jen poctivě (ale přece jenom trochu obyčejně) zinscenovaná Wildeova hra s přejmenovaným protagonistou. Kvůli jinak pozitivnímu rychlému tempu a patrně i některým úpravám textu Wildeovy brilantně napsané aforistické dialogy často nevyniknou nebo se pointa vtipu ztratí někde napůl cesty. A těmito dvěma slovy by se dala inscenace hezky shrnout. I když měla ze začátku skvěle našlápnuto, ke konci už spíše pokulhávala… Zajímavých konceptů je dobré se držet anebo se do nich raději ani nepouštět.