Každopádně ale Wolf zvolené téma zvířeckosti, divokosti, přirozenosti a přímočarých instinktů zpracovává s velkým fyzickým nasazením, s důrazem na tělesnost a absolutní perfekci provedení. Režie Yarona Lifschitze pracuje s prázdnou scénou, jen s občasnými světelnými proměnami, tohle představení se opravdu spoléhá jen na možnosti těla, na vytříbený fyzický výraz. Dynamiku tohoto pohybového stylu tvoří zejména nečekaně prudké skoky, pružné pády a smyslná divokost těla. Jsou to tiché a plavé pohyby šelem, které zaskočí případnou oběť, ale stejně se chovají, když si prokazují náklonnost.

Hned úvodem se všichni akrobaté doslova vyřítí na jeviště a seskupí do smečky. Ta má své zákony, ale jsou tu jednotlivci, jejich souboje, agrese, námluvy, někteří ale jsou i samotáři, kteří nechtějí se smečkou jít a jen ostatní pozorují a občas dorážejí. Všichni jsou oblečeni v přiléhavé trikoty, černá barva na nich se prolamuje s tělovou a tyto kontrasty zdůrazňují křivky a svaly těla, jsou to živočišné bytosti, které se řídí instinkty a řeč jejich těl je vzrušující.

Circa předvádí špičkovou pozemní akrobacii, skládá propracované obrazce z těl, lidské věže, které vznikají neuvěřitelnými posuny těl a stejně tak se pak rozpadají. Zpravidla je vždy na svých bedrech drží jeden akrobat, vedle svalnatých mužů to zvládnou i o hodně drobnější ženy (kromě jedné urostlé Amazonky, která ale zvládne udržet i dva chlapy), tíhu nesou všichni, což vyznívá až symbolicky.

Základem této akrobacie je fascinující udržování rovnováhy, všechny interakce působí velmi uvolněně, hravě a přitom je každý pohyb a nadhoz těla perfektně technicky postavený a provedený. Jak jinak by akrobat mohl stát na jedné noze na hlavě svého kolegy! Těla létají prostorem, houpou se a propínají do oblouků, padají na zem a odrážejí se jako by byly gumové. Působivá techno hudba (Ori Lichtik) neustává a dodává tempo a k tomu přistupují i jakési výhružné a rytmizované nádechy a vlčí vrčení.

Wolf má i svůj humor, například půvabně vycházejí čísla, které jsou možná obrazem vlčích námluv a v nichž se mezi dva akrobaty snaží vsunout třetí. Nechybí ani sólové výstupy závěsné akrobacie, které kupodivu nepůsobí izolovaně, jsou opět technicky brilantní, je to divoké víření až na hranici fyzických možností.

Tato bezpochyby strhující podívaná se skvěle disponovanými akrobaty má jeden problém, vlastně se nikam nevyvíjí. Expresivně a silově pojednané téma divokosti, smyslnosti, pružnosti a prvotních instinktů  nakonec uvízne na mrtvém bodě a v poslední půlhodině se choreografické postupy i akrobatická čísla začnou opakovat a divák vnímá senzační gymnastiku a akrobacii, ale najednou se mu celý tvar jeví tak trochu vyprázdněný. Nasazení je při devadesátiminutové délce inscenace obdivuhodné, ale zkrácení by celému tvaru dodalo sevřenost a zdůraznilo by právě tu neuvěřitelnou energii, která i tak z této produkce tryská.