Letní slavnosti tradičně poskytují publiku informačně hutný programový katalog doplňovaný u vokálních koncertů českými překlady zpívaných textů. Umožňuje porozumět nejen jednotlivým skladbám, ale především důvodům, proč byly sestaveny právě do takových celků.

Festival si dlouhodobě zakládá na tom, že většinu programů pozvaní interpreti připravují přímo k tématu konkrétního ročníku. Není to samozřejmost – řada našich festivalů přebírá hotové projekty, s nimiž soubory vystupují na turné. Vzhledem ke svému zaměření na vokální žánry jsem z letošního programu vybrala čtyři koncerty. Téma se v nich zajímavě proměňovalo – od křesťanských legend o světcích přes antický příběh Orfea a Eurydiky a setkání hudebních tradic Východu a Západu až po závěrečnou přehlídku mytologických postav v dílech Purcella, Händela a Bacha.

Světci v souhře dvanácti hlasů

Zahajovací koncert Legendae sanctorum se 16. července konal tradičně v kostele Panny Marie a slovanských patronů v Emauzském opatství. Vystoupil na něm londýnský soubor Stile Antico, který se v České republice se prezentoval poprvé. Program byl sestavený jako jakási hudební hagiografie 16. a počátku 17. století. Připomínal svatého Jakuba, Ondřeje, Cecilii, Kateřinu nebo Františka z Assisi. Gregoriánský chorál se střídal s vícehlasými kompozicemi Palestriny, Byrda, Tavernera, Gomberta, Cotese a dalších autorů; rámec vytvořily Palestrinovo Credo z Missa Papae Marcelli a mýty opředené „posvátné“ Miserere mei Gregoria Allegriho s neobvyklými vysokými c v sopránovém partu.

Ačkoli dvanáctičlenné uskupení Stile Antico zpívá bez dirigenta a nikdo neukazuje nástupy, jeho výkon je postaven na skvělé sezpívanosti a vzájemném naslouchání. Hlasy byly vzájemně kompatibilní, ale neztrácely individuální charakter – soprány se zářivou, jásavou špičkou, basy se skutečně hlubokým základem. K výrazným kvalitám patřila srozumitelnost latinského textu, přesnost nástupů, plasticita polyfonních linií, klenutost dlouhých frází i odstíněná dynamika. Soubor navíc během koncertu měnil rozestavení. Zpěváci nestáli mechanicky v hlasových skupinách od sopránů po basy, ale mužské a ženské hlasy byly různě prostřídány. V emauzském kostele tak vznikaly zajímavé prostorové vztahy. Paradoxně však nadšené přijetí koncertu, provázené potleskem po každé skladbě, tříštilo oblouk programu založený na návaznosti chorálu a polyfonních kompozic.

Orfeus mezi koncertem a hudebním divadlem

Belgický soubor Scherzi Musicali přivezl 20. července do Císařského sálu Trojského zámku program Orfeo ed Euridice. Název mohl svádět k představě jedné opery, ve skutečnosti Nicolas Achten, umělecký vedoucí Scherzi Musicali, sestavil Orfeův příběh z hudby několika desetiletí raného baroka – z děl Monteverdiho, Cacciniho, Periho, Rossiho, Kapsbergera, Sartoria a dalších autorů. Dramaturgická nápaditost spočívala právě v tom, jak jednotlivá čísla vytvořila tematické bloky: lásku Orfea a Eurydiky, její smrt, cestu do podsvětí a tragické vyústění. Monteverdiho slavné monodie se tak dostávaly do bezprostředního sousedství s jinými zhudebněními stejného mýtu a ukazovaly, jak Orfeův příběh skladatele v době vzniku opery fascinoval.

Večer zároveň neotřele překračoval běžný koncertní formát. V programu byl uveden Jean-Marc Amé jako autor scénického pojetí. Nešlo o scénické provedení v kostýmech a dekoracích, ale ani o koncert u notových pultů. Barytonista a multiinstrumentalista Nicolas Achten a sopranistka Wei-Lian Huang rozehrávali příběh gesty, pohybem a vzájemnými interakcemi. Eurydika se po uštknutí skácela na zem, naléhala na Orfea, aby se ohlédl, jindy osaměle seděla na kraji pódia. Části orfeovského „pasticcia“ tak nepůsobily jako antologie raně barokních „čísel“, ale jako zaujatě vyprávěný příběh. Výraznou součástí programu byla i barevnost instrumentáře – chitarrone, colascione, harfa, loutna, lirone, viola da gamba nebo housle – a čistě instrumentální mezihry. Nicolas Achten navíc svůj baryton doprovázel na trojřadou harfu a další nástroje.

Když si Východ a Západ naslouchají

Dramaturgicky nejodvážnější ze čtveřice vokálních koncertů byly Metamorfosi 27. července opět v Trojském zámku. Projekt propojil evropskou hudbu středověku, renesance a baroka s perskou a arabskou tradicí. Rámec vytvářely postavy spojené s Ovidiovými Proměnami – Échó, Dafné, Orfeus nebo Sibyla. Mytologické postavy zde však vytvářely spíše rámec; těžištěm programu bylo hledání společných kořenů různých hudebních tradic.

Vojtěch Semerád a íránsko-kanadský zpěvák a hráč na setar Kiya Tabassian už mají s podobným typem dialogu zkušenost. V projektu věnovaném Kryštofu Harantovi propojovali jeho renesanční hudbu a cestopis se zvuky kultur, s nimiž se mohl setkat při pouti do Svaté země. V Metamorfosi se k Semerádovi a Tabassianovi připojila syrská zpěvačka a hráčka na oud Waed Bou Hassoun, gambistka Lucile Boulanger a Lambert Colson na cink a flétny.

Zvláštní vrstvu programu rozloženou mezi jednotlivé tematické oddíly vytvořilo pět částí z cyklu L’Ombre d’un doute francouzského skladatele Philippa Hersanta (*1948) pro sólovou violu da gamba. Hersant, který ve své tvorbě často vstupuje do dialogu se starší hudbou, v tomto díle odkazuje právě k Monteverdiho Orfeovi. Podstatné bylo, že se rozdíly mezi jednotlivými tradicemi nesnažili zahladit. Perská, arabská i evropská hudba si ponechávala vlastní charakter a právě z jejich odlišnosti mohl vznikat dialog. Zajímavě za sebou například zazněly moravská lidová píseň Na svatém kopečku a arabská píseň Houb. Jejich sousedství nechalo vystoupit příbuznost sahající k hlubším kořenům obou hudebních světů. Stejně důležité byly zvukové kontrasty i příbuznosti mezi měkkým, temným oudem, setarem, violou da gamba, pronikavějším cinkem a flétnami, Semerádovým evropským „belcantovým“ vokálním projevem a syrověji zabarveným zpěvem Hassoun. Metamorfosi se tak vyhnuly nebezpečí líbivého crossoveru, v němž se různé kultury slévají do neurčitého společného stylu. Právě tím, že jejich identita zůstala rozpoznatelná, mohl vzniknout skutečný hudební rozhovor.

Bohatá mytologie, méně bohatý výraz

Závěrečná Mythologia aeterna 5. srpna v kostele sv. Šimona a Judy naopak soustředila pozornost na jediného sólistu, německého basbarytonistu Andrease Wolfa, jemuž byl partnerem rezidenční orchestr Collegium Marianum pod vedením Jany Semerádové. Dramaturgie „mytologie věků“ nabízela přehlídku mytologických a alegorických postav. Wolf v Händelových dílech evokoval pěvce Timothea a ztvárnil boha spánku Somna, kyklopa Polyféma a hrdinu Herkula, z Purcellova Krále Artuše zazněla slavná árie Génia chladu What Power Art Thou. Bachovy světské kantáty přidaly Aiolův smích a Panův tanec, závěr patřil Fámě, která hlásá slávu korunované panovnice. Vokální čísla prokládaly orchestrální skladby Purcella, Händela a Telemanna. Collegium Marianum odehrálo celý koncert ve stoje a s výrazným nasazením. Jana Semerádová se připojovala s různými flétnami k partu prvních houslí a vystoupila také sólově v Händelově suitě G dur z Vodní hudby, HWV 350. Orchestrální čísla měla energii, rytmickou pružnost i barevnost a zároveň poskytovala potřebné kontrasty mezi výrazově velmi různorodými pěveckými výstupy.

O to větší pro mě bylo zklamání z Andrease Wolfa. Jeho tmavě zbarvený basbaryton má nesporné přednosti: znělé a barevné hloubky, nosnost a schopnost vést dlouhé fráze na jednom dechu. Během orchestrálních čísel Wolf neodcházel do zákulisí, zůstával na pódiu, soustředěně poslouchal a jako by vstřebával atmosféru hudby. Jakmile však začal zpívat, kontakt s publikem se téměř vytratil. Wolf stavěl především na mohutnosti a syté barvě svého hlasu. Koloratury působily těžkopádně, ornamentika byla velmi střídmá a při messa di voce nabízel jen omezené odstíny.

Stále objevitelská dramaturgie

Čtyři vokální koncerty letošního ročníku znovu potvrdily, že Letní slavnosti staré hudby pod dramaturgickým vedením Jany Semerádové mají v čím dál bohatší tuzemské nabídce staré hudby svébytné místo. Letošní Mýty a legendy byly dostatečně nosným tématem, aby nefungovaly pouze jako festivalová nálepka. Nejbezprostředněji se dramaturgie proměnila v hudební tvar u Orfea souboru Scherzi Musicali a v Metamorfosi, kde samotné řazení skladeb, proměny instrumentáře a způsob interpretace vytvářely nové souvislosti. Závěrečná Mythologia aeterna připomněla i riziko podobně ambiciózních projektů: sebelepší dramaturgická koncepce zůstává závislá na tom, zda ji interpreti dokážou naplnit nejen technicky, ale také výrazově.

Právě důsledné hledání a nalézání nových dramaturgických souvislostí namísto spoléhání na osvědčené koncertní programy zůstává podstatnou kvalitou Letních slavností staré hudby. Ne každý záměr se podaří dotáhnout beze zbytku, ale festival stále přináší podněty, které rozšiřují představu o tom, jak lze hudbu vzdálených staletí uvádět dnes – nikoli jako uzavřený historický artefakt, nýbrž jako živý prostor pro vyprávění, setkávání a objevování souvislostí.

Letní slavnosti staré hudby

Legendae sanctorum

16. 7. 2026, Emauzské opatství, kostel Panny Marie a slovanských patronů

Orfeo ed Euridice

20. 7. 2026, Zámek Troja, Císařský sál

Metamorfosi

27. 7. 2026, Zámek Troja, Císařský sál

Mythologia aeterna

5. 8. 2026, kostel sv. Šimona a Judy