Muzikál je ceněn především pro svoji hudební složku. Původní album, které vyšlo ještě před uvedením díla na jevišti, dalo dohromady velké hvězdy tehdejší polské populární hudby a v rámci východoevropského bloku se jednalo o mimořádnou událost. Gärtnerová s Bryllem přinesli rozmanitost, v chytlavých hitech zkombinovali inspiraci lidovými písněmi s rockovou hudbou. Nové hudební nastudování dirigenta Karla Albrechta má rockovější zvuk, než bývá u tohoto muzikálu zvykem. Může si to dovolit, jelikož má v souboru interprety, kteří složitější partituru bez problémů zvládnou, jsou ostatně vytrénovaní na řadě titulů ze zlatého fondu světového muzikálu.

Příběh nejznámějšího slovenského zbojníka Juraje Jánošíka pojal Bryll jako lidové divadlo, spíše než na dialogy a jevištní akci sází na sousedské vyprávění. Právě jistá naivnost libreta bývá problematickým bodem mnoha jevištních ztvárnění tohoto titulu. V Brně se dramaturgové Vojtěch Balcar a Jan Šotkovský snaží děj vyvázat z dobového ukotvení a přiblížit ho dnešnímu divákovi. Inscenace tak nepřináší romantizující obrázky zpod štítů slovenských hor, akcentuje spíše boj o možnost svobodně se vyjádřit a prosadit svůj úhel pohledu navzdory vrchnosti. Tu v příběhu zastupuje čtveřice pandurů, kteří jako cenzoři dohlíží na představení vesnické kočovné společnosti, vstupují do něj, vyhrožují, ale často se nechají strhnout a sami se snaží do příběhu zbojnického hrdiny zapadnout.

Základním scénickým prvkem je rozkládací dřevěný vůz, kterým mohou účinkující bryskně manipulovat a měnit prostředí dle potřeby. Výhružným ornamentem jsou šibenice upomínající na neveselý osud odbojných jedinců. Kostýmní řešení nesází na folklorní prvky, vládne mu civilnost. Vesničané jsou oděni do jednoduchých kostýmů lehce naznačujících dobové ladění, ale i módu hippies z doby vzniku muzikálu. Panduři na sobě mají oblečení návštěvníka rockového koncertu – džíny a koženou bundu. Ani nadpřirozené postavy nepotřebují žádné složité róby, odlišuje je hlavně barevné ladění – bílá barva pro Anděla, černá pro Čerta a neutrální šedivá pro Smrt.

Právě rozhovory těchto tří nadpozemských entit patří k vrcholům Slovákovy inscenace, jelikož Ivana Vaňková, Svetlana Janotová a Marta Matějová dokázaly zkušeně najít vhodnou polohu, v níž prokazují nadhled nad pinožením smrtelníků, ale i neodolatelnou chuť se tohoto mumraje účastnit.

Titulního Jánošíka nehraje Libor Matouš jako nějakého superhrdinu, v jeho podání je spíše obyčejným klukem, kterému nechybí sebevědomí, ale zároveň má podobné starosti jako jeho vrstevníci. Hrdinský status je mu připisován až chováním ostatních postav. Hlavní role je i náročnou pěveckou výzvou, kterou Matouš zvládl, stejně jako Lesana Krausková v úloze Prvního děvčete.

Děj je většinou rozvíjen skrze vyprávění postav Opovědníka a Dopovědníka. Jiří Daniel a Kristian Pekar sice nejdou cestou vyložených aktualizací, ale své promluvy rozvíjí, vzájemně se popichují a kladou důraz na komediální stránku, což se místy daří více, jindy méně (třeba využití typické dikce Václava Klause mi přišel jako docela laciný způsob, jak vzbudit v obecenstvu smích).

Nová intepretace Na skle malované posouvá vyznění blíže současnosti, zásadní posun ve výkladu ale nepřináší. To nic nemění na tom, že je to titul, který se na letní scénu na Biskupském dvoře hodí, v Brně navíc mají herecky, pěvecky i pohybově skvěle disponovaný soubor, který může tento muzikál ztvárnit na vysoké řemeslné úrovni. Je jen škoda, že diváci těchto plenérových produkcí doplatili na spor mezi brněnskými politiky, a tak byli nuceni celou první polovinu představení poslouchat rovněž koncert na pár desítek metrů vzdáleném Zelném trhu. Ale tematicky se to k muzikálu o zpupnosti mocných vlastně tak nějak hodilo...