Tímto titulem připomíná divadlo jednak jednu ze svých stálých aktivit, tedy atraktivní projekty pro děti, a také největší událost od roku 2000, totiž záplavy, které vyřadily více než na rok divadlo z provozu. Činí tak ovšem velmi sympatickou a vtipnou formou. Kolektiv kolem Antonie Rašilovové (která je zároveň režisérkou projektu) nabídl opravdu důkladnou prohlídku zákulisí, které je především pro děti nepřehledným labyrintem, kde za každým rohem může číhat nebezpečí, a zároveň stimuloval dětskou představivost a tvůrčí touhu, takže se při stominutové produkci rozhodně nikdo nenudil.

V ději, kromě tajemného vodníka (Martin Matejka), k jehož existenci zpočátku máme jen drobné indicie v podobě kresbiček a malebných hrnečků v jeho tajném domově, se objevuje několik dalších postav – dočasných obyvatel divadla, jako jsou Krysáci (Matyáš Řezníček a Jaroslav Brabec, dlouho nedostižná zlatá rybka (Marie Rašilovová), extravagantní herečka, které už všechno leze na nervy, ale je v divadelním prostoru uvězněna podobně jako vodník (Veronika Lazorčáková), a hlavní „velitel“, kustod provádějící nás divadlem (Jan Staněk).

Hned na počátku jsou diváci rozdělení na dvě skupiny, které se následně prolínají, na jednotlivých místech setkávají či míjejí. a nakonec se všichni sejdou při společném tanci a vyprovázení Vodníka, kterému se konečně podaří předat velení, a vystoupat nad rysku, která na stěně divadla označuje, kam až kdysi sahala voda…

My jsme se dostali do skupiny kustoda a stali se jeho stážisty – pomocníky při identifikaci a hledání Vodníka. Druhá skupina se pak soustředila na pronásledování zlaté rybky, která – jak víme – má splnit tři přání. Při dobrodružné a chvílemi fyzicky náročné cestě zákulisím (vyzkoušeli jsme si, kolik toho herci během představení nachodí, když se chtějí dostat ze šaten na jeviště, do baru, či do hlediště) se podařilo odhalit, co vlastně Vodník v divadle dělá. Věřili byste tomu, že je třeba se starat o dušičky rolí/ postav, i z inscenací, které už byly staženy z repertoáru?! A to bezpochyby není jeho jedinou povinností. Nejen pro děti to byl jedinečný zážitek, prohlédnout si divadlo ze všech úhlů – od zákulisního divadelního klubu, přes šatny, technické zařízení, hlediště přízemí a prvního patra, lože, jeviště, i veškeré vybavení, které se skrývá pod jevištěm či skladové prostory pro loutky či kostýmy.  A zábavná kvízová cesta měla i lehce edukativní (či spíše eticky důrazný) závěr připomínající, že největší radost nám může přinést ne splnění našich osobních přání, ale to, když přispějeme ke splnění přání jiných lidí.        

Jak může takové divadelní dobrodružství zapůsobit na malého diváka, jsem si ověřila na vlastní kůži. Po představení si vnuk (6 let), který byl v divadle zapojen do nejrůznějších úkolů, doma vytvořit maketu divadla s nejrůznějšími vychytávkami (lože, kde herci odpočívají, sedadla 1.třídy), a tak si divadelní zážitek prodloužil.