Kryštof Rímský provozuje loutkové divadlo pod hlavičkou Rimčák´s Puppets a svého svérázného detektiva Hergóta pátrajícího ve staré Praze poprvé představil na konci června v době pekelného vedra a také jako poslední představení Divadla na Vinohradech, které je nyní v rekonstrukci. Svůj povedený kousek od té doby reprízuje na nejrůznějších štacích. Autorkou maňásků je Jitka Boková, scény Lukáš Kuchinka a o hudební doprovod se postaral Zdeněk Král a Radek Doležal. Autor a interpret v jedné osobě se ve své staropražské detektivce příjemně odvázal, duní hlubokým hlasem hlavního hrdiny i švitoří coby jeho rázovitá žižkovská služebná a rovněž originálně vrší různé obskurnosti a zábavně sprosťačí. Kryštofovo nasazení, energie i schopnost odlišit figury barvou hlasu udržují představení ve svižném chodu. Zmíněná hospodyně, kterou slovutný detektiv zaměstnává a je do ní zamilován, byť je šeredná jak noc, si strašně libuje ve šťavnatých popisech historek s exkrementy a jako správná žižkovská žena má hubu pěkně prořízlou. Za soumraku se po pražské dlažbě od Týnského chrámu až ke kostelu svatého Vojtěcha promenují nejenom ctihodní měšťané, kteří se v temném zákoutí chtějí vyčůrat a dopadnou špatně, ale i vyhlášený kapsář, značně zmrzlá povětrná žena z náplavky, nebohý vychrtlý a roztřesený kokainista a farář od svatého Vojtěcha trpící delikátním problémem, od něhož mu odpomáhá dobromyslná nevěstka. Vyhlášený detektiv, který je kříženec Hercula Poirota a Stančíkova poživačného Leopolda Durmana, je přivolán k vyřešení záhady, neboť část výše zmíněných spadla do pražské kanalizace, kde se dějí podivné věci. I duch, který se plouží kanály, jinak maňásek s lebkou a v bílých hábech, je z toho nervózní. Co se děje podzemí se ovšem nesluší prozrazovat. Scénické řešení tvoří vysoký panel s jevišťátkem, na němž je vyvedená setmělá pražská ulice s chrámem svatého Víta ve stylu mistra šerosvitu Schikanedra, okénko v panelu je průhledem do pražského podzemí. Na horní hrací ploše se střídají papundeklové kulisy zobrazující policejní služebnu, kostel svatého Vojtěcha, komisařův byt, kavárnu, kde se potlouká nebohý narkoman. A samozřejmě je tam tam též těžké víko od kanalizace. Lehce stylizovaní maňásci výtvarně pojednaní jako poněkud pitoreskní staropražské figurky jsou plní života a celá hororová féerie je sehraná s humorem, nadhledem a vynalézavostí.

Vykrajování bubáků a kerkonošská Maryša 

Plzeňský festival Divadlo ve svém programu šikovně spojil dvě menší loutkové produkce – Jabka Hany Voříškové a Maryšu Vávrovu Bažantovy loutkářské družiny. Oba kusy se již společně hrály a překvapivě k sobě dokonale pasují, ačkoliv je jejich poetika odlišná. Doplnily se ve své „jednoduché rafinovanosti“, která vyvěrá ze silného osobního vkladu. Kromě toho obě inscenace vznikly pro festival Císařovy nové šaty (na počest profesora Jana Císaře), soubory dostaly jako zadání Maryšu a jablka jakožto nadužívaný jevištní symbol.

Miniatura Jabka Hany Voříškové je divadlem hraným od stolu a přitom má úžasný citový náboj, pro pořádek by se slušelo napsat, že je to divadlo objektové a minimalistické. Především to ale je divadlo kouzelné, které má takřka terapeutický rozměr. Diváka uklidňuje svým vzpomínáním na časy minulé, které se všem zdají pomalejší a klidnější a hlavně laskavější, což je samozřejmě také jenom představa. Základní situace je následující: Hana Voříšková sedí u stolu a loupe jablka, vykrajuje bubáky a vzpomíná, jak ženy její rodiny vyžadovaly, aby se nejdřív brala ta horší jablka a lepší se uchovala. Přitom ji hlavou táhne, jak se v rodině nikdy nic nevyhodilo. Je to vlastně přemítání nad obyčejnými úkony a přitom jde o zásadní věci života, o to, že člověk si nemá nic šetřit a odkládat na potom a má žít hned, každým dnem. Markéta Stránská jako vnučka Markétka je odbojná mudrlantka, která chce zasahovat do babiččina šetřivého systému, jak uskladňovat jablka, ale nakonec si netroufne a tak jen „cvičí“ na klarinet. Pod Haniným stolem je malé jeviště se sklepem a jablíčka. Pokaždé se odehraje rozkošná stínohra s Markétkou kráčející po schodech do sklepa pro další košík jablek. Hana se nakonec vzbouří proti letitému příkazu brát nejdřív ta horší a do shnilých jablek zapíchne papírové postavičky svých ženských předků, aby viděly, kam tato metoda vede.

Tomáš Hájek protagonista Bažantovy loutkářské družiny, jinak starosta z Poniklé přetvořil známý příběh o moravské travičce ve vrstvený thriller, který předkládá v kouzelně insitní a jarmareční formě. Diváka vtáhne a nepustí, má ho ve své moci, jeho herectví osciluje mezi prostým vyprávěním, emočně vzrušenými zcizujícími komentáři a akcemi s loutkami, pro které vytvořil scénu z překližkových bedniček. Navíc hovoří „kerkonošským“ nářečím, což ve spojení s Maryšou působí dosti bizarně, nehledě na všelijaké novotvary, které stvořil podle „kerkonošského“ mustru. A ještě, jak poznamenal, je to poprvé, co je tento dialekt převeden do anglických titulků. V této verzi dramatu je Vávra výrobcem moštu, pročež Hájek ve vypjatých momentech do děje vsunuje reklamní (televizní šoty), kde s jednorozměrnými loutkami vychvaluje svůj výrobek, například Adam a Eva mazaně nejedí jablko ze stromu poznání, ale udělají z něj mošt. Také známá říkanka Měla babka čtyři jabka a dědoušek jenom dvě se dočká genderové spravedlnosti.

Peripetie s Maryšou ovšem odehrají marionety a Hájek - Vávra jednotlivá prostředí děje předkládá v detailně vyvedených bedničkách. Ty se postupně stávají kostelem, v němž výjev s rakvičkou zemřelé Vávrovy ženy střídá svatba s mladicí, další bedýnka je Vávrovým kvelbem s velkými nádobami na mošt, které majitel obsluhuje předlouhou rukou. Je tu i světnice, v níž se odehraje Vávrova noční můra, která vše změní. Hájek - Vávra je stále velmi osobně angažovaný v ději, takže Franckovi, který mu brousí kolem chalupy, nevyřeže obličej, protože si to ten mizera nezaslouží. Tyhle zcizováky vycházejí báječně a jsou stále zdrojem humoru. Nakonec je staré drama hezky vzhůru nohama a je z něj doslova pěkný krvák ku potěše publika.