Inscenace je inspirována skutečnou událostí, která se stala v Safari parku ve Dvoře Králové, se kterým Minor na inscenaci spolupracuje (druhá premiéra se odehraje právě zde). Není to ovšem nic ojedinělého - podobné příběhy se prý staly také v newyorské a berlínské ZOO. Newyorský příběh byl dokonce zpracován knižně. Kniha A Tango Makes Three Justina Richardsona a Petera Parnella ostatně byla jedním z inspiračních zdrojů pro minorskou inscenaci (kniha pod názvem Tango u nás vyšla v roce 2017 v nakladatelství LePress).

Inscenace, kterou na Malé scéně Minoru režíroval Štěpán Gajdoš, kombinuje živé herce a mnoho variací rozmanitých druhů tučňáků - loutek. O jejich podobu a drobné nuance ve vzhledu se postarala scénografka Anna Gumboldt, a tak nám na náznakové scéně zaplněné hranoly neutrální barvy defiluje hned několik druhů. Je tu tučňák Humboldtův, nejmenší, brýlový, oslí či císařský… Tato úvodní část má  úmyslně edukativní charakter. Lucie Čižinská jako průvodkyní po ZOO nás totiž na počátku zve ke krmení tučňáků rybami. A přitom sdělí dětem (neboť představení je určeno pro nejmenší publikum) nejednu zajímavost o tom, kde a jak tito tvorové žijí, jaké nebezpečí na ně v přírodě číhají, a jak probíhá zrození mláďat a péče o ně. Součástí scénografie je i kouzelný kbelík, z něhož se postupně vynořuje stále rostoucí mládě, a který nakonec symbolicky ukáže, že život tučňáků není jen black-and-white, ale je pěkně barevný. A právě o to jde v druhé linii příběhu. Tím je příběh dvou samečků, kteří dostali do péče tučňáčí vejce, o něž se matka nedokázala postarat, a ujali se opatrování a posléze „výchovy“ malého tučňáčího miminka. Mezi řádky je tu tedy ukázáno, že i v lidských rodinách, které dnes v mnoha případech nejsou úplné, nebo jsou koncipovány netradičně, to může dobře fungovat (jako svědectví představil ředitel divadla na konci rodinu dvou tatínků se třemi dětmi, a požádal je o patronát nad inscenací).

Vedle průvodkyně jsou tu dva protagonisté – Eliáš Jeřábek a Martin Belianský, oba ve stylizovaných fracích propojených s neformálním oblečením – kteří střídavě ztvárňují tučňáky živě, a chvílemi vodí loutky (manekýny), a HLAVNĚ vydávají neuvěřitelné zvuky. Právě tyto velmi autentické skřeky si jistě vyžádaly dlouhý nácvik. A působí tak opravdově, že se se mnou šestiletý vnuk hádal, že to „nemluví herci, ale samotná tučňáci…“

Inscenace Štěpána Gajdoše ( s velmi dobře fungující  hudbou Matěje Štrunce) dokáže správným načasováním a dávkováním situací zaujmout i hodně malé děti (byť nemluvně na premiéře přece jen nevydrželo…), didaktické pasáže střídaly lyrické a hravé vstupy, mnohdy až hororovité okamžiky nebezpečí (až krkolomná honička kolem scény s predátorským rackem), i drobná kouzla (postupný růst tučňáčího mláděte) a spousta drobných gagů, které dokážou přitáhnout pozornost dětí. Za tím vším se ovšem příběhem táhlo jako červená nit poselství o solidaritě, rodině, lásce i strachu z neznámého, který lze společnými silami překonat.

A bezpochyby je i dobře, že se na vzniku představení podílela psycholožka Marcela Poláčková (viz rozhovor na webu DN - https://www.divadelni-noviny.cz/rozhovory/200989-marcela-polackova-dusevni-zdravi-tvurcich-tymu-je-podcenovana-oblast), protože je jasné, že o dříve tabuizovaným věcech by se děti měly dozvídat, ale formou přiměřenou svému věku. Jistě není náhodou, že se Poláčková nedávno stala součástí týmu nově zvolené ředitelky brněnského divadla Radost.

I když si nejsem jistá, nakolik malé děti pochopily přítomnost dvou tatínků místo tradičního uspořádání rodiny, odtabuizování takového tématu jim bezpochyby může pomoci v tom, že je podobná rodinná konstelace v budoucnosti nevyvede z míry.