Jedu z Prahy vlakem se dvěma přestupy do Javorníku ve Slezsku. Závěrečný úsek z Lipové Lázní zdolává vlak úsekem poškozeným při povodních v roce 2024 a zprovozněným teprve letos na jaře. Potom jdu pěšky polem a lesem do Račího údolí. Nevím, kdy naposledy, jestli vůbec někdy, jsem šla na divadlo úvozovou cestou, která sice míjí skládku, ale vzápětí nabízí výhledy do polí, na louky a hory, zatímco mi pod nohama praská kamení. Jdu za světla, s velkým předstihem, než slunce zapadne.

O Tančírně jsem dlouho slýchala a nakoukala na internetu fotky. V reálu mi secesní Tančírna (s názvem Georgs-Halle), postavená v letech 1906 až 1907 a znovuotevřená v roce 2016, připadá menší než na obrázcích. To ale nepřekáží tomu, aby si mě tohle místo okamžitě omotalo kolem prstu.

V kavárně už hřejí kamna, i když podle kalendáře je ještě léto. Do údolí rychle zalézá chlad. I po kávě, čaji a větrníku do skla mi zbývá do začátku představení ještě hodina času. Rychle si tedy vyšlápnu na Čertovy kazatelny nad údolím. Spěchám, dokud není v lese pralesového charakteru úplné šero. Výhledy ze skal. Co by tu asi čert kázal, kdyby se objevil za kameny, vysápal se zpod kořenů? - jde mi hlavou a dýchám lesem voňavý vzduch. Samozřejmě mám tendenci si jako návštěva místo romantizovat. Druhý den vykompenzuju Čertovy kazatelny boží Boží horou nad Žulovou, mariánským poutním místem s fascinujícími výhledy do krajiny, s mraky a skalami, které upomínají na devonské moře.

Rituály, vodoléčba a málo lékařů

Kolem sedmé večer je publikum shromážděné pod schody do budovy. O druidech a lidech – Zpátky v jesenické zemi autora konceptu a režiséra Jana Žůrka začíná venku hudbou a zpěvem, i společným zpěvem. Má zahnat nebezpečnou bytost, která se prý může objevit na obloze. Rituál, zimní slunovrat. Herectvo je bosé, v bílých košilích a černých kalhotách (kostýmy Nina Reháková) a za společného zpěvu vede diváckou skupinu do sálu. Na jevišti jsou Elisa Sofie Opletalová, Johana Vavřínová, Karolína Kmeťová a Jan Čtvrtník, všichni čtyři ve své tvorbě propojují herectví (či loutkoherectví) a hudbu.

Je trochu škoda, že se se společnou energií, spojenou zpěvem, příliš nepracovalo dál v průběhu představení nad rámec slovního ujišťování, že je společenství i pro další aktivity nezbytné. Nebo že se s ní nepracovalo na konci. Nebo by to možná neodpovídalo záměru? Ten čtu jako snahu balancovat někde na pomezí, na nestabilním místě, kde je jedna noha ve sféře rituálu, tradice, a druhá venku, kdy se sice čerpá inspirace v rituálu, ale zároveň se pečlivě střeží, aby se zůstávalo v odstupu – pořád to není rituál, ale divadlo, hra. Snad je tahle nevyhraněnost pozváním pro každého jednotlivce v publiku, aby si v takto do jisté míry otevřeném tvaru svůj postoj definoval sám, samostatně si určil, jak moc a do čeho se položí. Může brát všechno vážně, může se bavit, vyhmátnout humor a ironii. A v Tančírně rezonovaly situace, které ústily do vtipné pointy. Třeba scéna očištění ohněm, která se zvrhla až do téměř akrobatické etudy.

Hlavní dramaturgická linka prochází hlavními milníky kola roku, počínaje právě zimním slunovratem, a kombinuje příslušné rituály s lokálními historickými tématy (včetně v Jeseníkách podstatné tradice vodoléčby), s drobnými dialogy, která nahazují současná místní témata, například nedostatek lékařů. Sedí a hraje se v kruhu kolem centrálního scénografického prvku, podsvíceného objektu na kolečkách, který je obětištěm, oltářem, kultovním i věšteckým místem, výstavním stolem, středobodem a celkově dostředivým prvkem.

Vně kruhu je prostor, kde se hraje a zpívá, autorská hudba je integrální součástí inscenace a nástrojů (akordeonu, klavíru, kytary, příčné flétny) i zpěvu se opět ujímají všichni čtyři účikující. V kruhu představují badatelky a badatele a ženu z hor, která vstupuje na scénu s modrou ikeáckou taškou plnou paroží.

Zdá se mi, že právě taška s parožím v sobě jako symbol dobře koncentruje dnes častý přístup k tomu, co se může jevit jako tradiční, ke spiritualitě, k možným cestám, jak se vrátit k divokosti, k přírodě jako chrámu – často je tu upřímná snaha kombinovaná s povrchností, kašírovaností. Příkladem jsou lidé, kteří sice slaví dožínky, ale chleba si kupují v sámošce, nebo jim ho zaváží Košík či Rohlík. To není výtka, spíš pochopení, že filtr, skrze nějž se snažíme oživit a zdivadelnit to, co bylo, nemůže být jiný než současný, než utavený ze současné žité praxe a je fajn si to přiznat. A tak je snad nakonec dobře, že po představení neodcházíme s dalším společným zpěvem, protože co bychom si s ním vlastně počali. I tak toho k přemýšlení zůstává dost, a to i proto že v inscenaci zazněly také výsledky rešerší týmu z Vlastivědného muzea Jesenicka.

Tma je pořádná, zpátky do Javorníku mě naštěstí hodí autem členka inscenačního týmu. I když, popravdě, pěší cesta pozdně večerním lesem by se k inscenaci jistě hodila líp.

Síla regionální diverzity

V publiku jsem rozpoznávala lidi, kteří jsou v Rychlebských horách a na Jesenicku v kultuře aktivní. I v bezvadném Eleanor Café v Žulové, kam si z Javorníku popojedu vlakem, mě druhý den obsluhuje jedna z divaček. Těžko z toho dělat závěry, když jsem v kraji totální outlander, ale usuzuji, že má Tančírna kolem sebe svou věrnou diváckou komunitu z okolí a je jedním z center kultury v kraji.

Měla jsem letmý pocit kulturního spiklenectví, snad nebyl úplně mimo. Každopádně se tu odehrává něco, co je nutné sledovat a čím je nutné ředit pražský náhled na umění a kulturu. Protože tohle je také bohatství a kulturní síla – malá místa, malé produkce, regionální diverzita, blízkost s publikem, bytostná potřeba umění, osobní ochota angažovat se.

Noc v Javorníku, ranní posezení v kavárně na nádvoří javornického zámku, Jánského Vrchu. Zastávka v Žulové. A pak už znovu absolvuji dva přestupy a hodiny ve vlaku. Zpoždění. Výhledy se širokým kopcovitým horizontem mi budou v Praze zase chybět. Ale co, však jsou Jeseníky a Rychleby tím vlakem vzdálené jen do pěti hodin cesty.