Redaktor Filip Tomáš z nakladatelství Akropolis…
Redaktor Filip Tomáš z nakladatelství Akropolis mě potěšil pěkným dárkem: poslal mi reprint sborníku Devětsil vydaného původně v roce 1922 jako I. svazek edice Devětsil (V. Vortel, Praha, Malé náměstí č. 9). Společně s nakladatelstvím Akropolis se o vydání postaralo Centrum výzkumu české umělecké avantgardy v roce 2010. – Před nějakým časem jsem uveřejnil studii o české proletářské poezii a zabýval se zejména motivem zabití, který ji silně poznamenal. „Zabijáci“ však vystupují ve sborníku Devětsil do popředí daleko méně než v Neumannových, Wolkrových a Seifertových sbírkách. Členové Devětsilu byli přesvědčeni, že takzvaná ruská revoluce osvobozuje umění z dosavadních pout a že stojí za to angažovat se pro ni. Impozantní je mezinárodní povaha sborníku. Utopie zkrátka ukazuje svou věčně nadějnou tvář. Neznat pokračování, byla by to příjemná četba.
Na obálce týdeníku Respekt č. 1/2011 mě zaujal titulek Čeští školáci jsou stále horší, hledá se lék na školní nudu. I když článek Hany Čápové uvnitř čísla směřuje ke speciálním příčinám, potvrdil můj trvalý pocit, že naše školství bloudí. Mám příležitost sledovat chytrou a nadanou jedenáctiletou školačku. Učí se o druhé světové válce. To je, vypočítává, 17. listopadu 1939 pohřeb Jana Opletala, potom v květnu 1942 atentát na Heydricha a v květnu 1945 povstání v Praze. Neví, které státy s kterými válčily, výsledek války zná jen přibližně, o jejích důsledcích nemá tušení. Výklad souvislostí odmítá: To von nechce. Učitel je v tom zčásti nevinně – zaměřuje žáky na to, aby obstáli v testech. Ministr školství totiž na testy dá. Chystá se jejich počet zdvojnásobit. Ověří se v nich hlavně paměť, zato jen minimálně schopnost přemýšlet. Žáci se učí telefonní seznam. Telefonovat neumějí.
Biolog a filosof Stanislav Komárek si 4. ledna v Hospodářských novinách položil otázku, zda nenadešel čas pro nový disent. Podmínky pro jeho vznik nastanou, je-li veřejný prostor natolik nezajímavý, že neláká k zapojení, na druhé straně musejí být represe jen mírné. Za Stalina, v Kongu nebo v Severní Koreji nebyl a není disent myslitelný. Někteří disidenti ostatně nebyli vyhozeni z míst, programovali nebo seděli v málo exponovaných ústavech akademie nauk. – Stejně jako Jan Kolář čtu se zájmem, když mi někdo na základě informací z druhé ruky líčí havárii autobusu, ve kterém jsem seděl. Vedle disidentů, kteří se pro disent rozhodli, byli totiž mnozí, ba přemnozí, kdo byli proti vlastní vůli do disentu vehnáni. Ne že bych chtěl jejich osud přehnaně patetizovat, ale dumky nad dobrovolným odchodem „ze struktur“ ve svobodné společnosti mi připadají jednak koketní, jednak nezasvěcené.
Vážený pan akad. arch. Daniel Dvořák, ředitel Národního divadla v Brně
Vážený pane řediteli, mám pochopení pro hněv, který ve tvůrčím člověku vzbudí negativní kritika. Jenže mailová reakce šéfa Mahenovy činohry Zdenka Plachého na recenzi Luboše Marečka v Mladé frontě DNES přesahuje všechny představitelné meze. Nejde jen o nepříčetné a hrubé osobní útoky, ale především o oznámení, že napadený nebude zván na příští premiéru, a o pohrůžky pro případ, že se přesto pokusí přijít. Pokládám za svou povinnost s kolegou Marečkem se solidarizovat, protože musím předpokládat, že podobné reakci může být vystaven kdokoli z nás kritiků. Touto cestou zároveň vyzývám kolegy, aby se zachovali jako já: ruším rezervace vstupenek na představení Mahenovy činohry a napříště se jich neúčastním. Myslím, že je správné informovat Vás o tom.
Komentáře k článku: Redaktor Filip Tomáš z nakladatelství Akropolis…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
