Reforma podle Salzmannové
Rozhovor s Evou Salzmannovou ve 20. čísle loňských Divadelních novin mi připomněl „samizdatový“ elaborát Zdeny Hadrbolcové, který počátkem sedmdesátých let četla celá herecká generace.
Nevím, jak se učí herecká tvorba na DAMU, ale zaujala mě její zmínka o názoru Jana Císaře, že je škola „nereformovatelná“, to, že týmy pedagogů mají naprosto volnou ruku v tom, jak studenty vedou, i to, že de facto neexistuje povědomí o tom, jak se herectví vyučuje jinde. Mám zkušenost z učení na jedné z londýnských vysokých divadelních škol – ALRA, kam jsem byl počátkem devadesátých let najat na projekt se studenty prvního ročníku. Všechno, co jsem dostal od vedení školy, byl rozvrh hodin a povinnost na závěr předvést nějaký výsledek. Během práce jsem nabyl povědomí o fungování školy, kde základním smyslem bylo technicky připravit herce pro práci na jevišti, v rozhlase, televizi a ve filmu. Jednotlivé předměty tam učili specializovaní profesoři, i bez vlastní jevištní praxe. Škola pak najímala režiséry a jiné tvůrce na jednotlivé projekty, v nichž se studenti seznamovali s reálnou tvorbou. Samotní tvůrci, kteří je vedli, přitom ani nemuseli znát způsob herecké průpravy studentů. Mladí herci nejdříve získávali technické dovednosti, jež byly třeba ve druhém ročníku ještě nestráveně prkenné, ale během studia se natolik „vžily“, že se staly základem tvorby. Tam někde je možná podstata slavného „anglického“ herectví. Není ovšem jisté, jestli podobné způsoby studia jsou přenositelné do jiného kulturního prostředí.
Nejvíc mě zaujala poznámka Evy Salzmannové, jak by se mělo studium na DAMU reformovat. Její názor, že by studenty neměl po celou dobu studia vést jeden jediný tým, ale že by studenti během studia měli mít možnost pracovat s různými režiséry, je, myslím, nejpodstatnější. Herectví jako interpretační umění vyžaduje schopnost herce adaptovat svůj způsob práce na různé režijní přístupy, což práce s jediným režisérem neumožňuje, protože ten si studenty připravuje de facto pro „sebe“.
Nevím, do jaké míry ovlivňuje kvalitu herectví výuka k přemýšlení o tvorbě, ke schopnosti formulace, k tomu, aby se herec stal svébytnou tvůrčí osobností. Možná, že to souvisí s hereckým naturelem jednotlivců. Může se stát, že herec s vlastním „jasným“ názorem na hereckou tvorbu se při práci střetne s režisérem názoru jiného, takže se pro něj stane „nepotřebným“. Kdysi se hovořilo o tom, že herec nemusí „vědět“, ale musí „umět“. Existuje o tom řada knih pro i proti. Největší herci si umějí najít vlastní cestu k vytvoření jevištní postav a vyhovět i režisérovi, který „má vždycky pravdu“.
Učit se hrát divadlo je celoživotním údělem, škola je jen začátek. Koneckonců, kolik existuje výborných herců, kteří nikdy uměleckou školu nestudovali. Skvělá herečka Libuše Balounová mi jednou po představení karlovarské inscenace hry Bailegangára, v níž mohla skvěle soupeřit s Věrou Galatíkovou v inscenaci divadla Kolowrat, řekla: Kamaráde, smůla je, že když už člověk konečně ví, jak se má divadlo hrát, tak je už skoro nehraje.
JIŘÍ HANÁK
Komentáře k článku: Reforma podle Salzmannové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
