Divadelní noviny > Festivaly

Regenerace po (hradecko)královsku

Kde jinde dohnat divácké resty a bujaře zakončit divadelní sezonu než na královéhradeckých Regionech? Letošní již sedmadvacátý, postcovidový ročník vsadil na myšlenku regenerace kulturou a svá ozdravná stanoviště strategicky rozmístil v nejrůznějších koutech města, takže před blahodárnými účinky živého umění neunikl opravdu nikdo – i kdyby chtěl.

Jako každý rok se v centru Hradce zformovaly tři samostatné kulturní regiony: areál Žižkových sadů patřil hlavně koncertům, ale také jídlu a pití, na reprezentativních scénách Klicperova divadla kralovala činohra pro dospělé a v rozdováděném hájemství Divadla Drak si přišli na své zejména děti a dospívající, ale také všichni milovníci loutkového či jarmarečního divadla.

Dračí jarmark

Nejprve tedy k dění v Draku, z něhož šla někdy hlava kolem. Řezbář Martin Holub s pomocníky na trávníku před divadlem roztáčel svůj pestrobarevný, ručně vyráběný dřevěný kolotoč, opodál děti s gustem třískaly palicí do siloměru zvaného Mlátička nebo s jucháním osedlaly další z Holubových dřevěných dílek, dračí houpačku, zatímco jejich rodiče degustovali vodu z jihočeských studánek ve Vodním baru Lalok z písecké Sladovny. A do toho se většinou hrálo jedno představení v některém z venkovních stanů či v plenéru a druhé uvnitř. Pojmout se to všechno nedalo, ale theatrum mundi to bylo parádní. Včetně výstupu rozdováděného chlapečka, který se od tatínka odpočívajícího na lavičce opodál neúnavně dožadoval odpovědi na otázku, kdy bude další divadlo. Jak moc jsem mu záviděla jeho elán, sama notně zdecimovaná náročnou postcovidovou sezonou!

Záhy mě však zregenerovala premiéra česko-ukrajinské pohádky Červená Karkulka z produkce Draku (režijní supervize Jakub Vašíček, dramaturgie Tomáš Jarkovský a Barbora Pokorná). V plenéru před divadlem na sebe narazí Ukrajinka a Čech (herci Marina Byt a Petr Vrběcký), nejprve čelí sérii komických nedorozumění způsobených jazykovou bariérou, postupně se jim ale podaří nalézt společnou řeč a během této diplomatické anabáze jakoby mimochodem přehrají známou pohádku za využití ready-made loutek. A to tak, aby jí porozuměli Češi i Ukrajinci. Děti aktérům bojujícím s jazykovým hendikepem ochotně pomáhaly a na konci byly za své překladatelské služby odměněny bábovkou z babiččiny hostiny. Divadelníci jim tak zábavnou formou ukázali, že pokud se člověk nenechá odradit jazykovou bariérou, může vzniknout mnoho česko-ukrajinských přátelství.

Adaptace bestselleru Markuse Zusaka Zlodějka knih z nitranského Nového divadla v režii Šimona Spišáka zase dětem s decentním brechtovským nadhledem vysvětlila, že není třeba bát se smrti, protože není zlá – zlo je bohužel doménou lidí. S nadšením jsem sledovala, jak věcně herečka Ľuba Dušaničová ztvárnila alegorickou postavu Smrti coby odměřenou, za všech okolností upřímnou charismatickou ženu, která se s lidmi nepáře, ale ve skrytu duše pro ně má pochopení. A Lucia Korená byla sympaticky rošťáckou titulní hrdinkou Liesel. Jen mě trochu mrzelo, že tvůrci nerozvedli motiv kradení knih, kterému se Liesel s takovou urputností věnuje a jenž je pro vyznění románu naprosto zásadní. Zusak i Liesel zkrátka věří, že slova jsou jednou z nejsilnějších substancí na světě, a kdo je vlastní, může utvářet svůj osud. Škoda, že se tato myšlenka do inscenace více neotiskla.

Některá další představení byla sice formálně překvapivější, artistnější, zato přicházela s vágním sdělením, případně ho prezentovala v až příliš ilustrativní rovině. Ať už šlo o neúnosně dlouhou tajnosnubnou meditaci nad drastickým tématem násilí na ženách ve svérázném podání královny obskurních mizanscén Belgičanky Agnès Limbos (V mém životě není nic, co by ukazovalo, že jsem uvnitř ošklivá), či o názornou demonstraci útrap migrantů, ztvárněných maličkými figurkami, které na svých vlastních tělech nechalo putovat a bojovat o přežití finské duo Livsmedlet (Neviditelné země). Anebo o dosti rozpačitý pokus belgické Compagnie Tea Tree o převážně pohybové rozehrání myšlenky, že trpělivost plody přináší (Semínko).

Poněkud jednorozměrně se k citlivým tématům poruchy příjmu potravy (What the f**k is going on?) a vzteklé povahy vedoucí k vyloučení z kolektivu (The girl with the ugly face) postavilo též Divadlo NIE, vzniklé v roce 2001 v ČR, nyní spolupracující se soubory z celé Evropy. Mezinárodnímu kolektivu nelze upřít, že zná své cílové publikum, tedy teenagery, a dokáže s nimi komunikovat jejich jazykem, pro mě však byla nepřijatelná některá zjednodušení dané problematiky, stejně jako tendence zobrazovat rodiče pubertálních protagonistů jako přihlouplé naivky, kteří si skoro nevšimnou, že jejich ratolesti řeší nějaký bolestný problém. Obávám se, že NIE prezentuje teenagerům svět mnohem jednodušší, než ve skutečnosti je. Zda je na to cílová skupina ochotná přistoupit, to si netroufám odhadovat.

K inscenacím s příliš doslovným sdělením bych připočetla i Maryšu českobudějovického Malého divadla v režii Janka Lesáka. Inscenovat notoricky známou vesnickou tragédii kolem vatry a ironicky rámovat jednotlivé obrazy táborákovými šlágry není marný nápad – atmosféru se podařilo v zelené kotlině poblíž Draku vytvořit skutečně parádní –, ovšem obsazení titulní role fousatým čahounem Františkem Hniličkou mi valný smysl nedávalo. Chápu potřebu tvůrců reagovat na aktuální debatu o fluidnosti genderu, ale když na konci odůvodnili celou tragédii prostě a velice explicitně tím, že Maryša je na holky, kouzlo večera se jaksi vytratilo. Byť herec odstínil všechna citová hnutí bytosti mezi ženou a mužem s velkým pochopením.

Na závěr trocha nefalšované jevištní magie: Světlonoš slovenské nezávislé divadelní skupiny Odivo a Ivana Martinky mě zcela ohromil vynalézavým a hlavně významotvorným využitím nejrůznějších technologií, jako je fotografie, svícení či projekce, stejně jako minuciózní prací s loutkou a tvárnou hmotou (loutková konstrukce snad zobrazující mytického Světlonoše je například animována tak dokonale, až jsem nemohla uvěřit, že jde o pouhou mechaniku, nikoli o nejvyspělejší robotickou technologii). Téma kusu jsem si však pojmenovávala velmi složitě a vůbec jsem se nedivila jednomu z diváků, který se po opuštění sálu podrážděně podivil, k čemu ta depka byla. Pro mě šlo o archetypální střet světla a tmy, či konkrétněji o boj neposkvrněné dětské duše se svody světa a temnotou dospělosti. Zážitek, nad nímž zůstává rozum stát, podvědomí však pracuje.

Na půdě Klicperově

Petr KlariN Klár

Program na obou scénách Klicperova divadla byl v rámci možností, daných podstatně omezenějším rozpočtem, než disponují přímí konkurenti z Plzně a Brna, výtečně dramaturgicky vyváženým mixem divadelních žánrů, souborů domácích i zahraničních, inscenací formálně odvážných i odlehčených. Citelně jsem postrádal snad jen zástupce absolventských projektů z uměleckých vysokých škol i početnější reprezentaci soukromého sektoru, jemuž by festivalová účast mohla pomoci k utlumení dopadu covidových strastí.

Domácí showcase

Regiony opět přinesly možnost nahlédnout na aktuální tvorbu hradecké činoherní kumpanie, byť letos v notně okleštěné podobě, již si vynutily produkční a logistické komplikace hostujících projektů. Želet bylo možno zejména absence dua profilových počinů Doma, jsem zlato! a Zbabělci. Přehlídka tvorby Klicperova divadla zahrnula trojici představení, odehraných během jednoho dne. Odstartována byla reprízou inscenace textu Gábora Görgeye Na koho to slovo padne, v režii hostujícího Michala Vajdičky. Groteskně vyhrocená absurdní hříčka je ve svém základě bezpochyby velmi dobrou příležitostí k provětrání hereckých schopností mužského hereckého kvintetu. Problém počinu, jenž mimo jiné zaujme i hyperrealistickou, leč v zásadě funkční scénou Pavla Andraška, je v přemíře maďarských reálií, na něž hra takřka permanentně odkazuje, i v celkové zastaralosti literárního předobrazu. Věcná dramaturgie Martina Satoranského i bezproblémová kooperace zúčastněných pánů se sice snaží limity předlohy eliminovat, k divadlu současnému, aktuálnímu a společensky metaforickému ale nedochází. Komedie slušná, nikoli vtahující.

Současný umělecký šéf Klicperova divadla Pavel Khek se následně představil scénickou adaptací Trierova filmového scénáře Prolomit vlny. Formálně konzervativní inscenace je opětovným potvrzením nekompromisních tvůrčích sil Natálie Holíkové, Lucie Andělové, Kamily Sedlárové, Jakuba Tvrdíka a dalších, schopnosti režiséra vést interprety ke kolektivnímu ponoru do duševních hlubin i univerzální nadčasové platnosti Trierovy biblické paralely. Divadelní uvedení si až na explicitní finále zachovává odstup od autorova přímočarého vydírání city. Verze pochmurná, nikoli však humoru a naděje prosta. Je důležité vstoupit.

Večerní finále klicperovského tripu zajistila Maryša Michala Háby. V Hradci již chválabohu zdomácnělý režisér zde naplno otevírá hráze středního proudu, zcela se zříká formálních výstřelků i zbytných dějových odboček a pokorně naslouchá nejlepší české tragédii. Výsledkem je divácky vstřícné, přesto však ryze současné čtení, jež korunuje totálně koncentrovaný herecký výkon Anny Peřinové v titulní úloze, charakterově komplexní Vávra Jana Vápeníka a vynikající trojrole Michaly Gatialové. Důstojné navázání na legendární předchůdce Jana Grossmana a Vladimíra Morávka!

Nadílka česká i slovenská

Zlatý řez poslední sezonou českého a částečně i slovenského divadla, uvedený na scénách Klicperova divadla, se naštěstí zřekl povrchních hitů – s výjimkou Langova šovinistického čtení Zkrocení zlé ženy z Divadla pod Palmovkou a scénicky neobjevného vzpomínání na éru boybandů The Legend of Lunetic z pražského NoDu, jež ovšem zaznamenalo spontánní sukces. Hlavní scénu postupně ovládly částečně improvizované Zetelovy a Čechovovy Tři sestry ze Slováckého divadla, vzrušující labyrint významů Mikuláškova a Pavićova Chazarského slovníku v podání Divadla Husa na provázku a strhující Konec rudého člověka z Divadla v Dlouhé v režii Michala Vajdičky, jenž konečně dokázal, že literární tvorbu nobelistky Světlany Alexijevičové lze inscenovat i jinak než jako patosem ubíjející divadelní dokument. Formálně i interpretačně plodnou polemiku s nedávnou inscenací Daniely Špinar přinesla adaptace Zweigova románu Netrpělivost srdce ze Štátneho divadla Košice v režii Júlie Rázusové. Na komorní scéně Besedy pak zazářil Úspěch pražského Divadla X10, jejž ovšem brutálně poznamenala chabá divácká účast způsobená nešťastným časem uvedení, Ruka je osamělý lovec z A studia Rubín (obě inscenace režíroval Ondřej Štefaňák) či hamletovská Skořápka z Divadla Petra Bezruče (režie Miřenka Čechová a Petr Boháč). Kafkův Proces brněnské Polárky v režii Filipa Nuckollse zaujal obětavým kolektivním výkonem, méně již však zbytečně doslovnou dramatizací Vladimíra Fanty. Přílišnou literární úmorností trpěla adaptace Rudišovy Winterbergovy poslední cesty z Divadla Feste v režii Jiřího Honzírka.

Zahraniční hosté

V kategorii návštěv z cizích krajin, k nimž diváci klicperovští po léta chovají zcela zbytečnou nedůvěru, se letos ultimátně zaskvěly hned tři inscenace – archetypálně na samotnou dřeň okleštěný, v rámci zachování tradic čistě mužský italský Macbeth (Sardegna Teatro a TeatroPersona, režie Alessandro Serra), švédský Král Lear pojatý coby filigránské herecké sólo Hanny Lekander (Örebro Teater, režie Anna Pettersson) a konečně herecky filmově civilní, současně aktualizovaný Strýček Váňa krakovského Teatru Ludoweho, v režii jeho umělecké vedoucí Małgorzaty Bogajewské.

Dobře bylo v Klicperáku, přítulně i pestře!

Letošní 27. ročník Mezinárodního divadelního festivalu Regiony Hradec Králové proběhl od 24. června do 1. července 2022.

• Autor: Petra Zachatá a Petr KlariN Klár
• Publikováno: 5. září 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Regenerace po (hradecko)královsku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ