Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Regiony must go on (No. 1)

V pátek začal v Hradci Králové Mezinárodní divadelní festival Regiony. Po uplynulých dvou ročnících poznamenaných protipandemickými opatřeními se dá v sálech a stanech opět volně dýchat. Pro 27. ročník vyhlásila dramaturgie heslo Regenerace kulturou. Regenerace kultury se záměrem nabídnout léčivý potenciál divadla a hudby ke společné obnově sil.

The Play must go on

Jak mocným nástrojem divadlo je, naznačil rituální Macbeth v sardinštině, kterým byl festival slavnostně zahájen. Mystik by pozdější přívalový liják a půlnoční bouři nad Hradcem nejspíše přičetl právě archetypálním silám z tohoto italského pojetí Shakespearovy skotské hry. Hry, jejíž název se někteří pověrčivci prý bojí před premiérou vyslovit a raději mluví o The Play.

Představení Macbettu (jak zní originální název) byl pro mě asi takový prožitek jako hrát „kámen, nůžky, papír“ se skutečnými předměty proti neznámému soupeři a po tmě. Režisér Alessandro Serra se hlásí ke Grotowskému, Kantorovi a Peteru Brookovi. Předtím než se začal věnovat divadlu, studoval antropologii a své zájmy v divadle harmonicky propojil. Kořeny jeho estetiky sahají do prehistorie lidstva a vlastně i divadla. Inspiraci pro ztvárnění epizody ze skotských dějin čerpal z karnevalových tradic Barbagie, což je  řídce osídlená horská oblast ve východní Sardinii s rázovitým folklórem. Její jméno pochází z Cicerovy poznámky o Barbarech a za ty Římané považovali i divoké kmeny ze severu.

Inscenace Macbettu je po formální stránce výrazným fyzickým divadlem. Geniálně prostým, prostě geniálním. V duchu barbagijských i alžbětinských tradic v ní hrají pouze mužští herci. Vysoká, dlouhovlasá Lady Macbeth s decentním vousem, jediná přiznaná ženská postava, je dle režisérova vyjádření pro zpravodaj Hadrián bohyní matkou, vládkyní smrti. Jinými slovy, krutou tváří Matky přírody. Trojici čarodějnic jsem si vyložila jako pokřivenou animální ženskou energii, groteskně útočící z hlubin nevědomí. Představte si slovanskou Babu Jagu v komedii dell´arte. Přesně tak působili herci v převleku za vynalézavé, pitvorné a škodolibé síly chaosu. Do kontrastu k nim postavil režisér zemitou maskulinitu – oholené hlavy, svalnatá těla a zvučné mužské hlasy. Koncepce je vlastně archetyp vnitřního konfliktu muže-vůdce s jeho primárními instinkty. Nesnesitelná prostota geniality tkví v detailech – v této inscenaci v detailně vypointovaných kontrastech. Světlo versus stín, tvrdé materiály versus křehkost těla. Při pohledu na lidskou hlavu mezi dvěma kameny, kterou se zabiják chystá rozlousknout jako ořech přímo před vámi, vám chtě nechtě stoupne hladina adrenalinu v krvi. Útok na primární instinkty se týká i diváka.

Hlavní kulisu v prázdném černém prostoru Hlavní scény Klicperova divadla tvořily čtyři vztyčené dlouhé železné stoly, jakási variabilní brána mezi světy. V úvodu ji přelézají čarodějnice, jedna po druhé klouzavým pohybem doslova „stéká“ na scénu. Klepou ze sebe oblaka prachu, a když se v nich začnou prohánět a vířit ho, iluze letu těsně nad zemí je dokonalá. Šerosvit na samé hranici viditelnosti generuje i další halucinační momenty. Nejvíc na mě zapůsobila smrt lady Macbeth, kdy nahý představitel stylizovaný do pozice renesanční Evy s vypouklým břichem takřka vysublimoval ze scény. Vpravdě šamanská imaginace prostupuje celou Macbethovu cestu k moci. Jako by šlo o iniciační rituál. Skotský trůn o velikosti dětské židličky a vršení kamenů za smrtelné hříchy by tomu odpovídaly.

Co asi málokdo mohl ocenit, je překlad Shakespeara do sardinštiny. Zkrácený text měl pro mě spíš informativní charakter. Oddala jsem se proto intenzitě zážitku a titulky téměř nesledovala. Hudebnost jazyka, na niž Serra předem upozorňuje, nedokážu blíže specifikovat. Na poslech mi sardinština zněla hodně syrově a halekání Mekbétó jako vzývání skrytých sil. Hudební kulisu tvořily především rytmizované zvuky. Křehké placky z hradní hostiny křupaly ansámblu pod nohama od forte po pianissimo až do finále. A když za zády představitele Macbetha těžce dopadl na zem železný stůl a herec přitom nehnul brvou, vydalo to za Beethovenovu devátou.

Kritiky oceňovaná koprodukční inscenace Sardegna Teatro a TeatroPersona Macbettu byla vyhlášena italskou inscenací roku 2017 a od té doby sklízí úspěch po celém světě. Dramaturgie hradeckého festivalu vynesla první triumf už v úvodu a já se těším na ty další.

Sardegna Teatro / TeatroPersona, Cagliari, Itálie (Sardinie) – William Shakespeare:Macbettu. Režie, scéna a kostýmy: Alessandro Serra, překlad: Giovanni Carroni, hudba: Pinuccio Sciola, pohybová spolupráce: Chiara Michelini. Hrají: Fulvio Accogli, Andrea Bartolomeo, Alessandro Burzotta, Giovanni Carroni, Maurizio Giordo, Mirko Iurlaro, Stefano Mereu, Felice Montervino. Premiéra 2017. Psáno z festivalového uvedení v Klicperově divadle Hradec Králové 24. června 2022 v rámci festivalu Regiony.

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 26. června 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Regiony must go on (No. 1)

1. Josef Herman

   

   Početl jsem si.
   Jen nevím, proč Beethovenovu Devátou? Nemělo být Pátou „Osudovou“?

   29.06.2022 (19.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ