Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Regiony must go on (No. 2)

Je sobotní dopoledne a kolem jeviště se usazují rodiče s dětmi. Do tichého šumu se ozve hlásek: Divadlo! To je divadlo, tati! Divadlo!!! „šeptá“ na celý sál klučina s blaženým výrazem. Jemně přitom svírá loutku z přírodnin, kterou si vyrobil na workshopu před Drakem. Všimla jsem si lektorky s vrtačkou v ruce. Řídila dílnu se shovívavostí přívětivé pistolnice, která ví, kam co nastřelit, aby výrobek prošel zátěžovým testem zkoumavých prstíků. Ne každé dítě pochopí, že drží v ruce poklad.

V plenéru před Drakem opět zakotvil Kolotoč řezbáře Matěje s pomyslnými křídly z dřeva lipového a kolem stojí různá interaktivní pokoušedla. Roztočit baletku je výzva pro batolata. Ti větší zkoušejí vést dialog dvou dřevěných postaviček pomocí jejich rukou. Facka, nebo pohlazení? První jde snadno, druhé už vyžaduje od loutkovodičů větší cit.

U stanu zaparkoval také Moetivi Karavan s celodenní nabídkou komorního představení Expedice k domovu a na opačné straně se chystá Animační workshop. Moderním technologiím neutečeš. Nicméně, nejmenší generace není pro divadlo ztracená. Ta „dračí“ se má vyloženě k světu.

…

Mířím zpátky do Studia (Draku) na zvukově pohybový koncert pro nejmenší s názvem Slož si. Příběh o Marušce, která je doma s tatínkem, protože maminku odvezli do porodnice, reflektuje škálu dětských pocitů, aniž by opustil leitmotiv objevování rytmu a vytváření melodií. Anotace dokonce slibuje atraktivní divadelní kouzlo – vytvořit píseň složením Rubikovy kostky. Scénické řešení záhady hlavolamu respektive slibovaného kouzla je nakonec prostší, než bych čekala. A také rafinovanější. Začíná ohledáváním prvočinitelů. Čtyři performerky prozkoumávají žluté krychle vybavené audiotechnikou a pozvolna vtahují do hry publikum. Děti mohou hádat zvuky. Drnčení pražců, brzdy vlaku, bušení sbíječky, klapnutí dveří od výtahu. Zhruba tak si představuji audiobanku skladatele Ivana Achera. Mezi tím výlet do přírody, šplouchání vody, bzukoty a ptačí cvrlikání.

Vánoční stromeček! Tý jo…. vydechne úžasem přeborník v hádání zvuků. Poprvé se mýlí, neb mu zřejmě dosud unikala existence světlušek. Dětská hravost je nakažlivá droga. Čekání na Rubikovu kostku, kvůli které jsem si představení vybrala a po níž není ani stopy, pouštím z hlavy. Fascinovaně sleduji gejzíry dětské imaginace napěchované do scénáře. Čtveřice performerek přeskupuje krychle do všech myslitelných tvarů, přitom na ně bubnuje, klape víky. Nuda se zakazuje. I vlastní tělo poslouží jako hudební nástroj, když na to přijde. Co na tom, že dětské prozpěvování manter typu Modrá je tady je pro rodiče earwurm nejstupidnější kategorie. V inscenaci se na něm –  díky stavbě makety slavné kostky – vybuduje libozvučná harmonie.

…

Odpoledne jsem zamířila do Studia Beseda na inscenaci Klicperova divadla Prolomit vlny. Film musí tlačit jako kámen v botě, jinak nemá smysl chodit do kina, nechal se slyšet dánský scenárista a režisér Lars von Trier. Některé znalce jeho filmografie mohou tlačit v botě divadelní adaptace. V případě tohoto konkrétního titulu kulturní masochismus naštěstí nehrozí. Autorka dramatizace Vivian Nielsen čerpala i z nerealizovaných verzí scénářů a hra je pro fanoušky vlastně rarita. Představení jsem si vybrala kvůli představitelce Bess, herečce Natálii Holíkové, která loni excelovala v inscenaci Lidé, místa, věci.

Její pojetí mě příjemně zaskočilo. Maska psychicky vyšinuté hrdinky je nástroj, s jehož pomocí Trier testoval hranice porušování konvencí. Holíkové interpretace duševní poruchu postavy do určité míry zpochybňuje. Ve společnosti druhých je excentrická, na krajní situace reaguje vypjatými gesty autistky. V soukromí se proměňuje tak radikálně, až se zdá, že patologické chování je i pro ni jen maska, ochrana před vnějším světem. Romantická stylizace do věčné nevěsty to podtrhuje. V dialozích s Bohem přechází Holíková do ztišené, téměř civilní polohy. Namísto samomluvy rozdvojené osobnosti sledujeme obyčejný vnitřní monolog, vedený nahlas.

Otázka, zda sama Bess něco nepředstírá, protože má problém přijmout realitu, není podstatná. Nejednoznačnost výkladu považuji u adaptace známé filmové látky za pozitivní aspekt. V hradecké inscenaci je míra zpochybnění s citem dávkována i zásluhou Jakuba Tvrdíka v roli handicapovaného Jana. Ve scéně, kdy přemlouvá Bess k prostituci, to činí s tak přesvědčivou logikou, že diváka ani nenapadne zapochybovat o jeho příčetnosti, byť lékař a švagrová Dodo tvrdí opak. Z minimalistické koncepce by se daly vyčíst zásady manifestu Dogma 95, kterým Trier nastolil nový směr. Prosklený box ve vysoké konstrukci na pozadí, do kterého se na začátku spouští rakev, zůstane symbolem podsvětí a pekla, do něhož Bess vstupuje. V celkovém pojetí se demonstruje totalita náboženské obce a díky chrámovým zpěvům i sofistikovaný způsob, jak ji skrze emoce infiltrovat do myšlení jedince. Jiří Zapletal (Pastor) a František Staněk (William) reprezentují pokrytectví a fanatismus velmi precizně.

Výhradu mám pouze k závěrečné scéně. Jan se pouze za pomoci rukou vysouká z invalidního vozíku po žebříku na plošinu a po krkolomném výkonu se navzdory přírodním zákonům i logice ihned postaví na nohy. Demonstrace božího zázraku na můj vkus násilná. Ale co také s tím…

…

Večer jsem se vracela do Draku a – inspirována dopolední zvukotvorbou tamtéž – věnovala pozornost melodiím festivalového centra a bavila se kouzlem nechtěné dramaturgie. Na jižních hradbách vysvětloval pouliční umělec ironickým tónem svému publiku, že nepřišlo na divadlo, protože on nebyl nikdy přijat na divadelní fakultu. Od koncertního pódia na opačné straně mu přizvukovala hard-rocková vypalovačka Born to be wild v energickém podání ženského hlasu. Inu, kouzlo nechtěné dramaturgie.

…

Ta plánovaná hlásila změnu představení. Původní Nothing else, Mothers nahradil na poslední chvíli verbálně-fyzický monolog Roselyne stejné produkce. Ve vyprodaném sále Studia Drak se během parného dne naakulumovalo nepříjemné dusno a soustředit se na subtilní sdělení vyžadovalo jisté úsilí. Cécile Da Costa ztělesňuje ve své autorské performanci nejistoty a pochybnosti, snaží se vymezit vůči světu. Je to jako pozorovat čertvě vylíhnutou vážku v krabici od bot. Před očima druhých na obrovské bílé ploše probíhá bolestný proces, vynucující si asociální chování už ze své podstaty. Da Costa skrývá obličej za pokojovou květinou. Než se vůbec odváží mluvit, několikrát stane těsně před hledištěm a pouze hlasitě dýchá. Nabízí podobenství s pouhým květinovým doplňkem v koutě pokoje a dojem přiživí krkolomnou hadovitou chůzí, jako když kořeny hledají pevnou zem. Potřeba objevit a definovat sebe je pro ni torturou. Odhalování a zakrývání se děje i fyzicky. Šaty jsou najednou příliš krátké, sedačka není vhodný úkryt… – když člověk roste.

Divadlo Drak, Hradec Králové – Daniel Čámský, Karel Kratochvíl, Jakub Vašíček: Slož si. Režie: Jakub Vašíček, koncept: Karel Kratochvíl, Jakub Vašíček, libreto: Karel Kratochvíl, hudba: Daniel Čámský, výprava: Tereza Vašíčková, dramaturgie: Tomáš Jarkovský, Barbora Pokorná. Hrají: Petra Cicáková, Barbara Jarkovská Humel, Pavla Lustyková, Edita Valášková. Premiéra 6. listopadu 2021. Psáno z uvedení na festivalu Regiony 25. června 2022.

Klicperovo divadlo – Studio Beseda, Hradec Králové – Lars Von Trier, Vivien Nielsen: Prolomit vlny. Překlad: Pavel Peč, režie: Pavel Khek, dramaturgie: Lenka Smrčková, scéna: Michal Syrový, kostýmy: Agnieszka Pátá-Oldak, hudba: David Hlaváč, pohybová spolupráce: Martin Šimek. Hrají: Natálie Holíková, Jakub Tvrdík, Lucie Andělová, Josef Čepelka, Kamila Sedlárová, Jiří Zapletal, František Staněk, Vojtěch Říha, Michal Lurie, Anna Kratochvílová, ze záznamu: Tomáš Petráček. Premiéra 2. října 2021. Psáno z uvedení na festivalu Regiony 25. června 2022.

ProFitArt / Studio Alta, Praha – Cécile Da Costa: Roselyne . Námět, koncept a choreografie: Cécile Da Costa, režijní spolupráce: Dominika Špalková, scénografie a kostýmy: Petra Vlachynská, světelný design: Jiří Šmirk, hudba: Jan Šikl. Premiéra na festivalu Nultý bod, Praha 20. července 2019. Psáno z uvedení ve Studiu Drak na festivalu Regiony 25. června 2022.

///

Více o performanci Roselyne na i-DN:

Na hranicích divnosti (No. 6)

České taneční filmy v on-line premiéře

…

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 27. června 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Regiony must go on (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ