Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Regiony must go on (No. 7)

    Má letošní regionální středa se nesla ve znamení brutálních návalů těžké nostalgie. Inu osobní mise jménem Hradec Klárové se rychle blíží do svého finále a mně se počínal dotýkat z jejího konce splín.

    Divadelní road movie napříč Evropou, historií i životními osudy dvojice nesourodých hrdinů se snaží román převyprávět v celé jeho šíři a bolestně přitom naráží na řadu nejrůznějších překážek. Foto: archiv divadla

    Není tudíž divu, že zamířil jsem do útulných útrob Besedy, jež byla v dusném odpolední propůjčena brněnskému Divadlu Feste. Jiří Honzírek se již po třetí svérázně zmocnil umělecké tvorby Jaroslava Rudiše. Po slovutné Národní třídě, stvořené přímo na objednávku souboru a pánské saunové preapokalypse Čekání na konec světa na řadu přichází scénická adaptace dosud nejrozsáhlejší autorovy prózy, v němčině napsané Poslední Winterbergovy cesty. Divadelní road movie napříč Evropou, historií i životními osudy dvojice nesourodých hrdinů se snaží román převyprávět v celé jeho šíři a bolestně přitom naráží na řadu nejrůznějších překážek. Rozhodnutí interpretovat komplexní společenskou fresku pomocí pouhé trojice byť náležitě obětavých hereckých představitelů se radikálně odráží na monotónním temporytmu inscenace, vágních mizanscénách i mnohdy nepřehledně vystavěných dramatických situacích. Rudišova vypravěčská opulence troskotá na nedostatku režijní imaginace, velkorysé gastroscény, které jsou jedním z leitmotivů díla, a mj. reminiscencí na Bohumila Hrabala i Marca Ferreriho, zas zbytečně likvidují zjevně omezený rozpočet. Ústřední duo sice ztvárňují herci o několik generací mladší, režie je ale kontraproduktivně vede k realistickému vyhrávání, výrazová strohost jediné ženské představitelky Lucie Hrochové pak ambiciózní projekt obírá o zbytky jeho potenciálu. Výsledkem je klokotavá medvědí služba románu, jevišti i nepochybným tvůrčím schopnostem všech zúčastněných, v níž obrazy bolestně úpí pod masívním přívalem slov. Feste se tentokrát ocitlo v klinči, a já toho upřímně želím. Někdy ani škuner, po okraj narvaný odvahou i touhou ke břehům krásy zkrátka nedopluje. Snad tedy jindy.

    Noc, kdy na Kavčím plácku umřel Michael Jackson a Orestés se na to jenom díval. Foto: archiv divadla

    Mé další cesty nemohly vést jinam, než do Šimkových sadů, na nejčerstvější počin Divadla Vosto5, SENTIMETAL – Noc, kdy na Kavčím plácku umřel Michael Jackson a Orestés se na to jenom díval. Tedy směřoval jsem nejprve do Sadů Žižkových, kde mne rychle zaskočila má vlastní pomýlenost. Do začátku produkce v tu chvíli chybělo slabých pět minut, a tak nezbylo než uchýlit se k praktice, u mě často nevídané, totiž běhu. S jazykem na tričku se Super Mariem jsem šťastně doběhl přímo do lůna oživlé vzpomínky. I když se Sentimetal tváří coby čistokrevný punk, je pozoruhodným průsečíkem několika věčně aktuálních směrů; především improvizace, imerze a zpěvohry s přesahem k antickému reunionu. Autorským schopnostem mého oblíbeného boybandu (Luneticu zalez!) tentokrát decentně vyšel vstříc dramatický fragment René Levínského, jenž je evidentní stylistickou repeticí autorovy předchozí  aktovky Pod okny TGM. Ironické pohrávání si s estetikou kolébky světového divadla je souboru blízké, jak ostatně dokázal již jejich letitý hit Souboj Titánků. Hlavním motivem vzpomínání je zde ale mnoha legendami opředený vojenský stan, jenž se stal svědkem mnoha divokých příběhů. A ty teď ožívají. Netajím, že jsem ideální cílovou skupinou, a k Vostopětce chovám dlouholeté přátelské sympatie, respekt i hrdou generační příslušnost. Necelé dvouhodinovce nabité zábavnými situacemi skutečně nejvíce sluší přízvisko simulovaného festivalu. Otvírákem je vystoupení vynikající pseudo bigbítové úderky Hovada z Ruprechtic, suverénně vedené rozšafným frontmanem Martinem Dědochem, které jednoduše, leč účelně navodí lehkonohé měření sil mezi ústředním kolektivem, a mladším souborem 11:55. Divadelní Woodstock poté pokračuje epizodou tradičního Standartního kabaretu, aby se během divokého mejdanění, v němž se postupně stírají hranice mezi publikem a účinkujícími, a dostaví se dokonce i (hraná) městská policie, děj přenesl v čase do dne kdy na Kavčím plácku… Závěrečný antický epilog sice některé z diváků pobouřil vulgárním výrazivem, jde ale o symbolický vykřičník za večerem, v němž se všechny vrstvy času a prostoru slily v jeden pestrý, a co do údernosti fascinující rej. Večírek králů. Kdo nebyl, neuvěří. I bouřka se ustrnula a odložila start. Promokl jsem hrozně cestou zpátky, do Klicperova divadla. A stejně za to děkuji. Stal jsem se totiž sentimetalákem!

    Pokračování záhy!

    ///

    Regiony must go on (No. 1)

    Regiony must go on (No. 2)

    Regiony must go on (No. 3)

    Regiony must go on (No. 4)

    Regiony must go on (No. 5)

    Regiony must go on (No. 6)


    Komentáře k článku: Regiony must go on (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,