Rejžek píše Justovi
Milý Vladimíre,
tak nám to nějak uteklo a slavíme první výročí naší vzájemné korespondence. Dej si na oslavu někde něco, já to pak pošlu redakci k vyúčtování, jo?
Jistě pochopíš, že si začátek nového roku nechci kazit jakýmkoli návratem k jistému Z. P. Je přece tolik důležitějších a aktuálnějších věcí! Jako zasloužilejší senior máš jistě zažité, že se nám čas opravdu zrychluje. Každý rok mě zaskočí, jak zas o něco dřív chtějí Lidové noviny tipy do ankety Kniha roku, a totéž mám s bilancí Divadelek. Ne, že bych loni do divadla nezabrousil, však jsem Ti o tom tady psal, ale cítil jsem nesplacené dluhy, a tak jsem doháněl resty, jak mohl, a všechny poslední adventní večery trávil někde v hledišti.
Nemíním ohřívat staré polévky či guláše, takže stručně. V Divadle Na zábradlí mě nadchla Ouředníkova Europeana, při níž všechno klapalo a šlapalo a při blues Jiřího Vyhnálka za „tlumočení“ Jana Hájka jsem málem spadl ze židle. Mnohem horší byla o den později Šedá sedmdesátá, kdy jako bych viděl režiséru Janu Mikuláškovi pod prsty. Taky tam pořád někdo padal ze židle, ale po slibně rozjetém začátku hlavně spadl řemen a už ho nikdo nenahodil. Vůbec jsem nepochopil, proč po neskutečně dlouhé přestavbě scény zbyl na druhou kratší půlku jen nahodilý motiv vražednice Olgy Hepnarové, parodie na volby Národní fronty, na spartakiádu a to bylo všechno. Mikulášek téma s Dorou Viceníkovou zcela odflákl a nebudu vypočítávat, co všechno také bylo za „Husákova ticha“ a co autoři opomněli.
Veskrze kladný dojem jsem naopak měl na Nové scéně z Adámkovy koláže Po sametu z Lamperovy rubriky Minulý týden v Respektu. Tam se opravdu vyloupl obraz posledních dvaceti let se všemi důležitými i banálními událostmi a postavami politiků v jemné nadsázce. Samozřejmě, že nejvděčnějšími objekty jsou hlavní polistopadoví tragikomici Miloš Zeman a Václav Klaus a scénické zpracování jejich opoziční smlouvy bylo vskutku brilantní.
Nakonec jsem doslova za pět minut dvanáct stihl Pustinu Pavla Zajíčka ve Studiu Hrdinů v režii nevyzpytatelného Miroslava Bambuška, a ač ohlušen a zdeptán obrazovými a zvukovými ataky, radostně jsem ji vybral coby inscenaci roku. Navíc jsem si po dlouhé době živě poslechl výtečnou skupinu DG 307.
Mám pro Tebe hned několik nedivadelních tříkrálových domácích úkolů. Až po uzávěrce ankety Lidových novin jsem zhltl devět set stránek úžasného románu Michela Fabera Kvítek karmínový a bílý v kongeniálním překladu Viktora Janiše. Příběh prostitutky z viktoriánského Londýna, která se „vyšvihne“, by si Charles Dickens takhle nedovolil napsat.
V kinech doporučuji jednak naprosto unikátní film Richarda Linklatera Chlapectví, který vznikal časosběrně dvanáct let. Je to mimořádné dílo, které nenásilně reprodukuje nikoli Proustovo Hledání ztraceného času, ale s jemnou nostalgií pokyvuje hlavou nad tím, jak nám ty životy tečou pod rukama a kdo ví, co vlastně zbude. Už se nedivím, že naprosto otupělá a necitlivá rutinní vyplňovatelka stránek MF Dnes Mirka Spáčilovři uá ptkvělém „procentování“ nepochopila nic a milostivě udělila geniálnímu dílu, které posouvá smysl kinematografie, leda 70 %.
A ještě musíš vidět Zvjagincevův Leviatan, děsivý a přes antickou tragédii vyklenutý ponor do podstaty dnešního Putinova agresivního Ruska. Hlavní mafián a gangsterský starosta ve skvělém podání Romana Maďanova navíc jako by z oka vypadl Miroslavu Šloufovi.
Tak ať Ti letos navzdory různým Ovarům, Burešům či Kikinám fungují čivy!
TVŮJ JAN REJŽEK
Komentáře k článku: Rejžek píše Justovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
