Rejžek píše Justovi
Milý Vladimíre,
nikdo nám nebude věřit, že nejsme domluveni. Přihráls mi totiž nádhernou přihrávku, abych se stále držel minulého fotbalového tématu, pakliže jsi posledně ohledně amerického konvoje připomněl coby vzor mediální manipulace dokument Vůdce daroval Židům město. Nakladatelství Mladá fronta totiž nedávno vydalo naprosto fascinující román švýcarského spisovatele Charlese Lewinského Gerron v brilantním překladu Evy Pátkové, který jeho natáčení zpracovává s mimořádnou a nadčasovou uměleckou silou.
Autor, který dobře poznal divadelní prostředí coby vystudovaný teatrolog, asistent režie, dramaturg a režisér na rozličných scénách, na základě zevrubných archivních pátrání líčí osudy slavného německého herce a režiséra Kurta Gerrona, který je postaven před antickou volbu, kam se hrabe ta Sophiina. Má imitovat pro Mezinárodní červený kříž Potěmkinovu vesnici, lhát a předstírat „šťastný a plnohodnotný život Židů v Terezíně“ a možná zachránit prodlužováním natáčení pár spoluvězňů s vírou, že válka brzy skončí, nebo odmítnout a nechat se tím pádem poslat se ženou Olgou do Osvětimi? Za jakou cenu se platí vůle přežít?
Z galerie autentických postav tehdejšího uměleckého světa vyčnívá nejhůř postava nejoblíbenějšího filmového komika Heinze Rühmanna, který mohl už po nástupu nácků židovským kolegům skrze své konexe na nejvyšších místech ještě pomoci k emigraci do zámoří, ale zbaběle je nechal napospas vesměs tragickému osudu. Co jsou proti tomu naši národní umělci, kteří oddaně dřepěli při Antichartě v Národním divadle, že.
Ještě jeden přesah, který měl odpovědný redaktor knihy šířeji zmínit. Za Gerrona, který odvrátil svůj konec v Osvětimi jen o pár týdnů, snímek sestřihal a ozvučil český kameraman Ivan Frič. Po válce nabral čerstvý vítr, snímal veledíla typu Alexandrovci v nás, Vítězný pochod nebo Československá nemocnice v Koreji a není divu, že jeho jméno se nachází na seznamu spolupracovníků StB s pěkným krycím jménem Vasil. Kujón zemřel v roce 2001.
Závěrem skok do současnosti. Přece jenom jsem byl po dlouhé době v divadle. Jenže! Koukám na Kritický žebříček tohoto listu a nevěřím vlastním očím. Tereza Hýsková půl hvězdičky, Lenka Dombrovská jednu, milosrdná Marie Reslová jednu a půl… Takže jsem byl podle dam přítomen zřejmě jednomu z největších propadáků sezony, leč já si myslím opak. Pavel Göbl upravil pro Divadlo Komedie, resp. pro Company.cz svůj román Penis pravdy (název je ovšem zcela stupidní a zavádějící), za který byl nominován na Cenu Josefa Škvoreckého. Pohádkový námět z Dařbujána a Pandrholy vtipně posadil do Ostravska, kde jeden z protagonistů opije Smrt, zavaří ji do bojleru (ne brojleru, Milouši!), takže nikdo nemůže umřít. Záležitost nakonec musí řešit až OSN, která vyhlásí celosvětové referendum, jež dopadne, asi jako kdyby zdejší občané měli vybrat v přímé volbě za prezidenta nějakého rozkládajícího se kágébáka. Půvabným nápadem je třeba psychedelická scéna, v níž se hrdinové propadnou do pohádkové země, kde sa hovorí zopár minút po slovensky. Nádherná hovadnost!
Vojtěch Štěpánek kus režíroval nápaditě a s velkým gustem, vyvaroval se nebezpečí přiblblých narážek na nějaké Rudy z Ostravy a prokázal, že mu žánr krutě absurdní černé grotesky vyhovuje. Znamenitě mu posloužili zejména herci Jiří Racek, Michal Slaný, Natálie Řehořová, Vilém Udatný a Rudolf Stärz. Ctěným kritičkám to celé holt nějak nesedlo.
Pokud jde ještě o ty archivy. Odhalily mi, že máš 6. května hodně povážlivé výročí, tak si ho užij a neper se zase někde s Matáskem.
TVŮJ JAN REJŽEK
Komentáře k článku: Rejžek píše Justovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
