Rejžek píše Justovi
Milý Vladimíre,
tak jest nám zřejmě souzeno se v jistých etapách našeho žití na čas sejít, poklábosit před televizními kamerami či rozhlasovým mikrofonem, případně si jednou za čtrnáct dnů napsat dopis… a zase se rozloučit.
Rád bych doufal, že se příště setkáme dřív než v nějakém pekelném kotli s vařící smůlou, kam nás uražení umělci občas posílají, nebo v jakémsi kritickém očistci, kde budeš muset do skonání věků sledovat Třicet případů majora Zemana a já poslouchat Poupata. Tohle bych nepřál ani Martě Semelové a tomu islámobijci Konvičkovi, i když… no nic.
Jelikož teď dojíždím poslechovou sezonu, divadlu ani filmům jsem moc nedal. Za to mě čekala emočně krajně vypjatá první červnová sobota. Dopoledne jsem se dozvěděl, že umřel jeden z největších idolů mého chlapectví, což kupodivu nebyl Pavka Korčagin, ale samozřejmě Vinnetou, totiž francouzský herec Pierre Brice (prosím, číst, jak je psáno!), který ho se správně kamennou tváří představoval v jedenácti zfilmovaných mayovkách. A ještě pak v různých natahovaných trapných seriálech a estrádních vystoupeních. Nu, i Vinnetou platí složenky. Nic proti jeho tehdejšímu (a dobrému) dabérovi Stanislavu Fišerovi, ale i tento poněkud zešílel, jako jeho kolega. S hrůzou si vzpomínám, jak do jedné televizní taškařice fakt přijel namaskovaný a na koni jako náčelník kmene Apačů.
Smutné zprávy nekončily. Dokráčel jsem do Divadla Palace, kde jsem jako loni zasedal v porotě mezinárodního filmového festivalu Mental Power pro (ne)herce s mentálním a kombinovaným postižením a o přestávce jsem odběhl do přilehlé restaurace sledovat marný boj dosud famózní Lucie Šafářové ve finále Roland Garros proti té chladnokrevné americké mašině Sereně Williamsové. Do toho pípne zpráva a Martin Věchet, pořadatel trutnovského festivalu Open Air, píše: „Tak nejen Vinnetou, ale i Ludvík Vaculík. Tak to je síla. To je den smrti. Ufff.“
Nějak jsem tím pádem nemohl opět dost dobře vnímat skvělou atmosféru akce, kde kráčející porotce po červeném koberci do sálu vítají, hladí a třesou si s nimi rukama ti, pro něž je festival neskutečnou vzpruhou a důkazem, že pojem postižený je velmi relativní. Myslím ovšem třeba na toho progresivního paralytika na Hradě, a snaživého Ovčáčka, který snad vážně věří tomu, že do konce měsíce najde článek odporného nácka Peroutky.
V porotě byli samí fajn lidi jako Eva Holubová, Tereza Voříšková, Táňa Fišerová nebo Igor Bareš, takže jsme se poměrně rychle dohodli na cenách. Doufám, že nevyzpytatelná Česká televize, která byla sice mediálním partnerem, ale nevím, jak to dávala navenek znát, konečně uvede aspoň na ČT art dva nejlepší snímky. Jednak brilantní beckettovskou grotesku Zájezd v režii lounského Petra Pidrmana podle povídky písničkáře a spisovatele Václava Koubka Co Sisyfos! Někdy je ve venkovské hospodě prostě nemožné objednat si jídlo pro celou výpravu!
A také film Radikální střih, který jsme hodnotili nejvýš. Vznikl díky organizaci Kamarád – LORM ze Žatce, kde působí Divadlo ve dvou kufrech, jež tvoří herci s handicapem spolu se zaměstnanci sociálních služeb. Monika Wilczeková a Lenka Baránková si odnesly též trofeje za úžasné ztvárnění dvou lehkovážných kamarádek, které se snaží žít naplno, takže si večer z vinárny přivedou domů náhodného chlapa… a škodolibě se mu pomstí.
My se však panu šéfredaktorovi za ukončení této rubriky mstít nebudeme, a naopak mu poděkujeme, že vydržel naše překračování uzávěrek, že.
Do počutia!
TVŮJ JAN REJŽEK
Komentáře k článku: Rejžek píše Justovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
juraj rataz
Pane šéfredaktore,
výborně!
27.08.2015 (23.39), , Trvalý odkaz komentáře,