Rejžek píše Justovi
Milý Vladimíre,
musím se Ti přiznat, že jsem v poslední době kvůli již zmíněnému popojíždění po vlasti s poslechovými pořady divadlu moc nedal, ale našel jsem si čas aspoň na jednu zajímavou akci, která s ním hodně souvisí. Koncem května se v Knihovně Václava Havla konal debatní večer k nastávajícímu čtvrtstoletému výročí zveřejnění petice Několik vět. Není náhoda, že vedle moderující Rebeky Bartůňkové, dcery filmového scenáristy Jiřího Křižana a polistopadového náměstka ministra vnitra, který supliku pomáhal vymýšlet včetně názvu, seděl Saša Vondra, ale také herec Pavel Rímský.
Jak připomněl, byl jedním z tzv. centurionů, které po spiklenecké schůzce ve Filmovém klubu na počátku léta 1989 Křižan pověřil, aby sbírali podpisy mezi hereckými kolegy po klubech a po šatnách. Pavel byl velice úspěšný díky svému vemlouvavému dabingovému témbru, ale taky někdy narazil. Sice mu to podepsal i jeden z jeho někdejších kolegů z Městských divadel pražských, ale druhý den se vylekal a chtěl autogram stáhnout. Várka však už byla odeslána do štvavých vysílaček, kde ho přečetli. Samozřejmě se mu nic moc nestalo, ale po listopadu 1989 se stal ředitelem jisté velké metropolitní scény, zajisté s přihlédnutím k jeho disidentským zásluhám…
Nevím, za jakých možná pitoreskních okolností jsi podepsal Několik vět Ty, ale mně se pořád nejvíc líbí historka z HaDivadla blahé paměti, které již působilo v Brně. Výrazným sběratelem se tam stal zejména jistý nechvalně proslulý recidivista Břetislav Rychlík. Jenomže ho nějakým omylem na Svobodné Evropě mezi signatáři nejmenovali. Poťouchlý člen souboru Jano Sedal mu to dal na zkouškách zatepla: Néčetli, kólaborant, bóji se! Milý Břeťa dosáhl reklamacemi toho, aby ho ale opravdu už konečně Ivan Medek zveřejnil. Povedlo se, hrdý několikavětář druhý den přijde do šatny, leč provokatér Sedal ho dusí dál: Néčetli Rychlíka, tó byl nějaký Róhlík, dělník ze Zbrojovky, népodepsal, kólaborant! A tak dále. Nebylo všechno za normalizace tak strašné, že, Noahu Chomsky a Marto Semelová.
Já vím, že po lednové petici kulturních pracovníků za propuštění absurdně uvězněného Václava Havla se lámaly ledy, ale stejně. Ať už se jejich cesty, ba i ty politické, po sametu třeba rozdělily, jistě neuškodí připomenout aspoň pár jmen zavedených komediantů, kteří odhodili strach a souhlasem s Několika větami pomohli strhnout lavinu, jež pak v listopadu s režimem zametla. Takže dodatečně znovu díky, namátkou, Zdeňku Svěráku, Josefe Kemře, Jiří Suchý, Karle Steigerwalde, Danielo Kolářová, Jiří Bartoško, Táňo Fischerová, Bolku Polívko, Ondro Pavelko, Rudolfe a Jane Hrušínští, Evo Salzmannová, Ivane Trojane, ba i Tobě, Martine Stropnický, ale bez ironie i všem neznámým čtyřiceti tisícům nejen intelektuálů, ale též dojiček, posunovačů na dráze, projektantů a učitelů a lidí všelijakých profesí, že do toho tehdy šli.
O něčem asi vypovídá, že mezi signatáři jaksi nenajdeme obezřetného prof. Ing. Václava Klause, natož Andreje Babiše, Lubomíra Zaorálka, Pavla Teličku nebo Jana Kellera. Ti měli zřejmě jiné zájmy.
Teď mi dochází, že na tento můj poslední předprázdninový dopis odpovíš až na počátku podzimu. To už budeš jistě zotaven po všelijakých zážitcích typu královéhradeckého festivalu Divadla evropských regionů nebo neúnavných Letních shakespearovských slavností. Já budu zcela spokojen, když se do té doby do nedivadelního, zato vězeňského kostýmu oblečou tragédi typu Romana Janouška nebo Jany Nagyové. Létu zdar!
Tvůj Jan Rejžek
Komentáře k článku: Rejžek píše Justovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
