Rejžek píše Justovi
Milý Vladimíre,
odpovídám Ti ve společensky notně vyhrocené době, v níž se jednak definitivně ukázalo, že současný i bývalý prezident jsou v názorech na poslední vývoj po násilné anexi Krymu a po událostech na Ukrajině prokazatelnými kágébáckými vazaly ruského souseda a poseroutka premiér jim v tom přizvukuje. Těžko teď myslet na nejúchvatnější divadelní inscenace, že.
Až si tenhle dopis přečteš, už bude po volbách a poznáš, nakolik se povedl politický comeback nenažraným zjevům typu Vladimíra Železného nebo gaunerům z „nového“ spolku Konzervativní aliance 2014, jako je Milan Jančík nebo Jan Bürgermeister. Pominu šaška Pavla Novotného, který za ODS kandiduje na starostu v Řeporyjích. A pevně doufám, že zmizí ústecká neonormalizační radniční galerka s Vítem Mandíkem a jeho metresou Janou Müllerovou, která s bolševickou úderností zlikvidovala Činoherní studio.
Málem bych se nedostal k tomu, abych psal o hlavním a nejsmutnějším tématu podzimních dnů, kterým je ovšem smrt Petra Skoumala. To, co se nyní děje, s geniální předvídavostí vyzpíval tento nenahraditelný skladatel, textař, pianista a komik už dávno před listopadem 1989.
Když odešel paradoxně právě na svátek svatého Václava, k němuž se upínal v jedné z nejdrásavějších předlistopadových písní Neopouštěj nás, jež vznikla jako reakce na Palachův týden a mlácení demonstrantů od komunistických grázlů typu nynějšího poslance Ondráčka, přiznám se Ti, že pár dnů jsem byl úplně bez sebe, pouštěl jsem si jeho cédéčka a brečel, no, asi jako Marta Semelová, když jí umřel Leonid Brežněv.
Pár dnů po jeho smrti jsem vyrazil na poslechové pořady do Jablonce a do Karlových Varů, celou první polovinu večera jsem mu věnoval, ale když jsem znova hrál jeho další geniální Poločas rozpadu s nejtvrdší obžalobou režimu, kterou tady kdy kdo z písničkářů při vší úctě ke Krylovi napsal, s drtivými příměry typu: „Říkali ti, že krást se nemá, a mezitím ti ukradli celej život,“ a biblickým varováním v časech babišovských mravních améb: „Nezapomeň, kdo jseš, nezapomeň, co chceš, nezapomeň, odkud přicházíš, nezapomeň, kam jdeš,“ fakt jsem to nevydejchal, a abych se neztrapnil před publikem pláčem, uprchl jsem radši k baru, jako že si kupuju dvojku červeného.
Petrova nesmírně pestrá tvorba, o níž sám řekl kdysi v televizní Plovárně Marku Ebenovi, „že je takovej rozběhnutej“, tady bude pořád. Málokterému skladateli se poštěstí, že slyšíš jeho první tóny a poznáš, tohle je jasně typickej Skoumal. Patřil k Bohem políbeným skladatelům, jako byl Jaroslav Ježek, Jiří Šlitr nebo Jiří Bulis. Vztah k divadlu měl, jak víme, odjakživa těsný, od časů brněnského divadla X, přes nejslavnější působení s Janem Vodňanským v Činoherním klubu a v Ateliéru, než je normalizační režim vyhnal do studentských klubů a stejně zakázal.
Netřeba připomínat, kolik fantastické scénické hudby a písní napsal postupně pro Divadla E. F. Buriana, Realistické divadlo, ústecké Činoherní studio aj. A jeho závěrečná spolupráce s Divadlem v Dlouhé a dětská představení, v totalitní říši zrůdné Dády Patrasové v oboru, ukázala, že k nejmenším posluchačům se lze přiblížit nikoli pitvořením, ale férovým partnerstvím.
A abych Ti závěrem také poslal jeden knižní tip, a to bezmála na Knihu roku, jsou jím vzpomínky dcery Evy Zábranové na poslední léta žití jejího otce, překladatele Jana Zábrany s názvem Flashky, které vydal Torst. Když zemřel, bylo jí devatenáct, ale dobře si zapamatovala, jak se kdo tehdy choval. A taková do nebe vynášená famílie Josefa Škvoreckého a jeho přeceňované celoživotní družky Zdeny Salivarové z toho vůbec nevychází nejlíp. Měj se přiměřeně povolebně!
TVŮJ JAN REJŽEK
Komentáře k článku: Rejžek píše Justovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
