Když Zorba tančí bez nápadu
Městské divadlo ve Zlíně se muzikálu věnuje systematicky už téměř deset let. Má k tomu dobře disponovaný a pracovitý soubor i technické možnosti, především rozlehlé jeviště Velkého sálu divadla. Pravidelná exploatace žánru nemá přitom jen utilitární či konjunkturální důvody: umělecké vedení se chvályhodně snaží vybírat to podstatné z muzikálové produkce druhé půle 20. století, ať domácí (Limonádový Joe) či světové provenience (Kabaret, Muž z kraje La Mancha, Šumař na střeše). Jestliže posledně jmenovaný titul ve zdařilé inscenaci Doda Gombára tuto linii ve Zlíně v roce 2004 vytýčil, jiný proslulý kus z dílny broadwayského libretisty Josepha Steina, Řek Zorba, je jejím prozatím posledním pokračováním.
Dušan Sitek v titulní roli zlínského muzikálu FOTO ARCHIV DIVADLA
Režisérka a nynější umělecká šéfka divadla Hana Mikolášková už ve Zlíně několik muzikálů realizovala na velmi dobré úrovni, například málo nápadného Muže z kraje La Mancha. Marketingově v regionu nebývale podporovaný Zorba však v jejím pojetí dopadl špatně: inscenace bez výraznějšího nápadu se utápí v prázdné okázalosti a nudné popisnosti.
Ponechme stranou samotný příběh přátelství nepraktického spisovatele Nika a samorostlého dělníka Zorby, který o generaci mladšímu intelektuálovi otevírá svět prostých pravd o životě, byť nelze zamlčet, že prezentace bohorovného hedonismu jako následováníhodného životního stylu, jež je přítomna sofistikovaně v Kazantzakisově románové předloze i zjednodušeně v Steinově muzikálu, je přinejmenším sporná. Ale budiž: duše umdlévající pod tíhou světa může zatoužit po osvěživé, třebas laciné prostotě, a Zorbu lze vnímat i jako reprezentanta přímočaré, svobodomyslné chuti k životu. Jenže tu inscenace deklaruje jako tezi, k níž jako by neměla co dodat.
Zásadní potíž zlínského Zorby spočívá ve vizuální složce, především scéně, jejíž kašírovanost evokuje televizní inscenace 70. let. Procovské kulisy domu s balkónem (po celou dobu nevyužitým), menšího stavení a kostelíka se zvonicí, vše v ostře modrobílé kombinaci, spíš překážejí jevištní akci a jejich neustálé přesouvání a otáčení rozbíjí tempo vyprávění. Krétské pobřeží s oslnivě azurovým nebem bez mráčku vymalované na horizontu stvrzuje bezduchost kalendářového obrázku, který mohou stěží oživit herci proměnění okázalými kostýmy ve figuríny řeckého skanzenu. Příběh zalitý do jantaru ostentativního folklorismu může snad oslnit, nikoliv však vtáhnout. Celkový odtažitě operetní dojem stvrzují mechanické aranže mizanscén, místy se pohybující na hraně bezradnosti (výstup s vraždou vdovy). Vskutku silných míst, jakým je kontrast zásnubního reje Zorby a Hortensie s obrazem mlčenlivého pohřbu mladého sebevraha na horizontu, je tu jako šafránu.
Je zbytečné mluvit o hlubším prokreslení menších postav, prostoru pro ně se však nedostává ani těm zásadnějším. Marku Příkazkému v roli místního blázna Mimika vcelku sluší poloha prosťáčka, kdyby jí občas nepronikl disharmonický tón jakéhosi chytráctví. Hana Briešťanská jako venkovská femme fatale uhraje ledacos očima, z hloubi zlínského hlediště však bude čitelná spíš monotónně nyvá melancholie mladé vdovy. Zkušený Gustav Řezníček ztvárňuje Nika jakoby bez zápalu, jen vnějškovými náznaky, zpravidla s překážející složkou papírů v ruce, aby bylo sdostatek zřejmé, že je spisovatelem. Pak je ovšem málo platné, že si on i Hana Briešťanská umí výtečně poradit s nelehkým pěveckým partem. V něm vyniká i Zuzana Sapárová, jejíž Zpěvačka však v inscenaci plní jen dekorativní funkci.
Výborné pěvecké dispozice osvědčují také představitelé hlavních rolí, Hortensie Helena Čermáková a Jana Tomečková a Zorbové Zdeněk Junák a Dušan Sitek, hosté z brněnského Městského divadla, respektive Divadla pod Palmovkou; druhý jmenovaný však zamířil do Prahy předloni po pětadvacetiletém angažmá ve Zlíně, kde je tak stále brán jako domácí. Obě alternace jsou typově odlišné, v mladší variantě páru byvší krasavice a ohnivého milovníka (Helena Čermáková, Zdeněk Junák) lze vysledovat jisté stopy příležitostného povyražení, zatímco vztah starší dvojice (Jana Tomečková, Dušan Sitek) má osudový nádech poslední životní šance. Mírně věrohodnější vyznění druhé varianty je snad dáno i tím, že Dušan Sitek na své partnery slyší přece poněkud lépe než Zdeněk Junák. Zhlédnout obě varianty obsazení je sice zajímavé, jenže v inscenaci tak hrubě nevydařené? Ve Zlíně napjatě očekávaná divadelní událost vyšuměla bez jiskry do prázdna.
Městské divadlo Zlín – John Kander – Joseph Stein – Fred Ebb: Řek Zorba. Překlad Ivo T. Havlů. Režie Hana Mikolášková, výprava Zuzana Přidalová, hudební nastudování Richard Dvořák, choreografie David Strnad, dramaturgie Miroslav Ondra. Premiéry 8. a 9. prosince 2012.
Komentáře k článku: Když Zorba tančí bez nápadu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
