Tohle divadlo není pro starý
René Levínský alias Šimon Olivětín alias… – pseudonymů používá tento dramatik řadu podle toho, jaký typ textu píše. Jeho styl je založen na slovním humoru využívajícím slang a typizované příběhy z konkrétních světů a prostředí. Texty nejsou čapkovsky laskavé ani dianiškovsky výsměšné, spíše haškovsky rozverné s bizarními hrabalovskými figurkami a postřehy, ovšem vesměs bez jeho perliček na dně. Blízký je mu svět virtuálních technologií, vědy a techniky, a tak není divu, že jej oslovilo liberecké Naivní divadlo s nabídkou napsat hru pro teenagery z prostředí počítačových her. Vznikla tak inscenace s poněkud krkolomným názvem Řekl bych nějakej vtip a pak bych umřel smíchy.
Pro její plné pochopení je třeba toto prostředí znát či o něm mít aspoň základní povědomí. V textu znějí věty typu Quest: Escape from Braniac’s ship. Tak to je zlý, musíme vocad’ zdrhnout či Wallhack, kamaráde! Probugovat se zdí – to je vždycky to správný řešení… Kdo jim rozumí, může vejít. Tenhle text – ani liberecká inscenace – zkrátka není pro starý.
Foto Josef Ptáček
Téma je přehledné. Několika rodičům se nevrátí ze školy domů jejich třinácti- či čtrnáctileté děti, a tak se – trochu nepochopitelně – vydají za psychiatrem, který s jejich dětmi připravoval studii o aktivitách současných teenagerů, a ptají se jej, kde je mají hledat. Psychiatr jim nabídne trenažér virtuální reality. Rodiče procházejí různými prostředími známých počítačových her. Setkávají se s jejich protagonisty či se jimi sami stávají. Většina děje je postavena na klackovsky drzých, jízlivých, lehce intelektualizovaných, „punkových“ dialozích odehrávajících se v jednom či několika málo prostředích. Na bizarních hláškách, na humoru čerpajícím z perfektní znalosti dané problematiky. Tentokrát vědomě – až vědecky – cílené na věkovou kategorii „pod dvacet“. Však se také teenageři sedící na premiéře v předních řadách hlasitě bavili.
Virtuální realita a komiksový svět se setkává v nejnovější inscenaci Naivního divadla Liberec FOTO JOSEF PTÁČEK
Režisérka Michaela Homolová a autorka výpravy Barbora Jakubková se na tento svět plně soustřeďují. Využívají pitoresknosti komiksových ikon a hrdinů počítačových her k výtvarným efektům a různým manipulacím či posunům reality pomocí polopropustných zrcadel, předtočených nahrávek, bizarních kostýmů, zvukových a hudebních vtípků, citací a odkazů. V podstatě všechno, co vidíme, je karikatura. Laskavá, zábavná, varovná. Skvěle vyznívají virtuální světy, méně již realita. Těžko lze uvěřit, že by se zoufalí rodiče tak snadno nechali vlákat do her svých dětí, že by mu tak propadli a nacházeli v něm své vlastní virtuální záliby. Zrovna tak jako nelze věřit psychiatrovi (Filip Homola) jeho profesní nadhled. Jako by si Filip Homola s touto postavou nevěděl rady, je povšechný, neurčitý, nevyhraněný. A podobné je to i s ostatními herci. Jsou vtipní, navenek upřímní, dokážou nabídnout karikaturu a plné nasazení, ovšem jít hlouběji či vrstevnatěji v rozkrývání charakterů svých postav je nad jejich síly.
Po tematicky obdobně zaměřených Dianiškově Googling and Fucking, Havelkově Dramatu v kostce či Lesákově Osamělosti komiksových hrdinů je Levínského (přesněji Olivětínovo) Řekl bych… dalším v řadě textů a inscenací vyrovnávajících se s dnešním světem virtuálních realit a komiksového světa. Je to zdravé, inteligentní, zábavné divadlo pro zdravé, inteligentní teenagery. Jen si tak říkám, že by se s tím textem ještě dalo – a mělo – pracovat.
Naivní divadlo Liberec – Šimon Olivětín: Řekl bych nějakej vtip a pak bych umřel smíchy. Režie Michaela Homolová, výprava Barbora Jakůbková, hudba Filip Homola, dramaturgická spolupráce Vít Peřina. Premiéra 16. února 2018.
Komentáře k článku: Tohle divadlo není pro starý
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
